Je budhismus sobecký? Má křesťanství monopol na důstojnost člověka a vzájemnou pomoc?

Pohledy na toto téma se liší a mě nezbývá nic jiného, než napsat své vědomosti a zkušenosti a otevírám k tomu diskusi, kde se těším na vaše podněty. 

Ten, kdo pocítí vnitřně Krista, slyší i od obyčejných kněží kázání na mši, má zážitek charity a v tom i vzdělání církve, nebo je dokonce dobrovolníkem, těžko může pochybovat o tom, jak významné je poselství Ježíše Krista, které se i v Bibli dočte. 

Každý člověk je v křesťanství vnímaný jako unikátní a dneska se naopak v rámci migrační krize bavíme o tom, jak to udělat, aby toto bylo naplněno, ale zároveň to neznamenalo kolabs pro všechny země v rámci míchání kultur, jiných pracovních návyků jiných kultur (případně chuti po dávkách), i prostého faktu, že se do Evropy celá Afrika nevejde. Jsou to právě ale zejména křesťanské organizace, které učí Afričany, že se nemohou tak množit. 

Jak je tomu v otázce budhismu? 

Nejsem odborník na budhismus a navíc ten se dost často v praxi na východě propojoval s prvky hinduismu. Budhismus jako základní následování Buddhy by mohlo znamenat sezení celý život pod stromem a meditování. Odpojení od života. Jenže Buddha nebyl žádným zakladatelem náboženství a ani nevyzýval k celkovému následování v životě. Svojí praxí uměl jen předat lidem poznatky o tom, že zcela konkrétní lpění způsobují jak bolest v životě, tak vázanost na další životní komplikace a vázanost na inkarnace dokolečka pokračující: Základem je lpění na své osobě a pochvale - pocit oddělenosti od ostatních, strach ze smrti, lpění na věcech, touhy. Z toho vzniká i vztek, závist apod. V rámci praktické cesty doporučuje: 

• zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
• zdržet se braní věcí, co nejsou dávány (nekrást)
• zdržet se nesprávného sexuálního chování
• zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat, nemluvit zbytečně...)
• zdržet se zneužívání omamných prostředků

Velmi podobně to máme formulované jak v hinduismu, tak v křesťanství

.Budhismus podobně jako hinduismus nemá jednu formu a v různých praxích se klade důraz více na osobní osvobození nebo na pomoc ostatním se osvobodit. Pokud bychom se podívali na Dalajlámu, tak to není člověk sám pro sebe a ve svých knihách formuluje to, jak tvoříme jeden celek a jak si navzájem pomáháme k dosažení dokonalosti a vnitřního míru a lásky. Nenabádá k totálnímu stažení se ze světa, naopak. Život v rovnováze s duchovní praxí. 

Podobně je to u jógínských učitelů navazujících na staré moudrosti hinduismu (někdy více či méně mytologie k tomu): Celý východ praktikuje jak v ášrámech a budhistických klášterech, ale většina lidí žije své normální životy v rodinách. Východ rozumí pojmu "dharma" (spíše hinduistický termín), tj. "poslání, to co má člověk v životě dělat." Z tohoto důvodu ani budhismus ani hinduismus nevyžaduje u všech celibát, protože ví, že je to nemožné. Naopak chápe rozdělení života na dětství (učení se a hra), dospělý čas (práce a starost o rodinu, společnost) a poslední třetinu života, která je více zaměřena na vlastní praxi a předávání pokročilejších zkušeností další generaci. Můžeme se jen setkat s tím, že učitel, který je Realizovaný a má pokročilé západní žáky, má někdy iluzorní představu o jejich nutném rozložení času v rámci naplnění života (musíme toho splnit více, než na co je východ zvyklý) a tak nevědomě tlačit své žáky i jen inspirací do větší než rovnovážné praxe (zažila jsem). Jak to mají Japonci a Číňané - pokročilé technické země, netuším. Z vlastní zkušenosti (byla jsem v Japonsku), vyprávění Japonců a Číňanů vím, od několika lidí, kteří tam pracují vím, že na svoje kořeny rezignovali. Žijí moderní život a duchovně jich praktikuje hodně málo a nikoho takového neznám a neznají ani lidé, se kterými jsem mluvila.  

Nevím, jak budhističtí, ale hinduističtí učitelé pokud mají více žáků, zakládají charitativní organizace, aby žáci mohli sponzorovat ty nejpotřebnější. Někdy dokonce začnou zcela konkrétní nové projekty: Můj učitel a následně učitelka vytvořili kliniku na operace šedého zákalu pro chudé Indy (Indové tím trpí více), projekty v zemědělství apod. 

Křesťanství jako celosvětově organizované náboženství je unikátní, ale v rámci principu bych viděla některé prvky i ve východních náboženstvích. Byť otázka poměru práce na své vlastní spáse a práce pro blaho společenství se tam může lišit a to nechávám i jako předmět diskuse. 

Další oblastí diskuse je, zda při meditaci se člověk noří jen do sebe, nebo se propojuje skutečně se Všehomírem, s Bohem. Zásadní téma je i rozdílu meditace a modlitby. Nemám zkušenost výchozího bodu budhismu a hinduismu ve svém životě - jsem v základu křesťan (byť nevylučuji více životů a moje zkušenosti na to spíše ukazují, pokud nejde o hlubší kontakt s kolektivním nevědomím). Modlitba a vztah k Bohu Otci, i ke Kristu, přírodě a celkově způsobem křesťanským je pro mě i v našich končinách přirozený. Přesto medituji a pokud jde skutečně o meditaci, která vede až do samadhi, vnímání mravních principů, propojenosti nás všech je tam tak silné, až neuchopitelné, že v tom nevidím rozpor vzhledem ke křesťanství. Modlitba a meditace jsou dvě rozdílné činnosti, ale i v praxi východu se dost často propojují: Pokud má člověk nějaký problém (nezná odpověď, cítí se zmaten ve svém životě, neví, kudy jít, neví, co je správné, potřebuje někomu odpustit apod.), tak před meditací udělá tzv. "sankalpu", což je vlastně modlitba. Pak v rámci meditace vlastně tato sankalpa pracuje dál a po meditaci je člověk vědomější v tom, co a jak dělat, daří se mu lépe odpustit apod., protože se nekontaktoval se svým já, ale s božstvím (pokud to byla skutečná meditace a ne jen koncentrace). Různé cesty vedoucí k témuž. Ve svém osobním životě kombinuji oboje. 

To, co vnímám jako problém zejména na západě, když si někdo východní učení přebere po svém a vezme si z toho to, že má hlavně meditovat, odčistit vše, co dělá špatně a nemusí pomáhat druhým a cílem života je jen úsilí o vlastní spásu. Pokud se to spojí s pokřiveným charakterem, vzniká z člověka skřet, pokud s neuzeměností, pak v praktickém životě tito lidé neobstávají a někdy i žádají pomoc od ostatních. Jindy oboje může končin psychickými obtížemi, protože tomu chybí jeden rozměr života na Zemi a to duše dlouho nestrpí. Tantrická jóga (Indie) naopak hovoří o tom, že člověk má v lásce užít vše, co ještě potřebuje užít jako zkušenost. Zde se opět dostávají do popředí otázky mravní, ale mám pocit, že

právě to napětí mezi křesťanstvím - tantrickými směry - budhismem může vést člověka k tomu, aby naplňoval své konkrétní poslání v co největší mravnosti a zároveň radosti a uvolněnosti. 

Jaké vzdělání, zprávy a osobní zkušenosti máte v této oblasti vy? 

Alena Kulhavá