Nebýt studenta filosofické fakulty, Praha by ve vzpomínkách a projevech neoslavila stoleté

výročí vzniku Československa. Ano, na Staroměstském i Václavském náměstí se vzpomínalo hudebně, pan prezident uděloval státní vyznamenání, probíhaly tradiční důležité akce. Ale komplexnější pohled do historie, současnosti a hlavně

budoucnosti probíhalod 19.18h  na Václavském náměstí díky vysokoškolským studentům a sponzorským darům drobných dárců. Student filosofické fakulty Mikuláš Minář se svým týmem se tak stal štafetovým kolíkem do dalších časů.

Kromě celodenního velmi důstojného, podnětného (i do teď pro žáky) vysílání České televize (díky za to a díky i za akce vojenské, sokolské atd. a udělování státních vyznamenání). 

A co to bylo za tým na Václavském náměstí? Milion chvilek pro demokracii, tým, který připravil již jedno velmi pozitivní informační setkání (nikoliv vlastně demonstraci) na Václavském náměstí:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665770

S Mikulášem Minářem jsem se seznámila hned v začátku vzniku tohoto uskupení. Jejich placičku v určité časy také nosím, protože platí obecně: Pro každého politika v České republice platí střet zájmů

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=604347

a pokud to nevnímá, je jen otázkou času (proto tam je symbol přesípacích hodin), kdy si tento princip sám uvědomí: Zda tady na zemi nebo na věčnosti, to nemohu tušit. 

PÍŠU ZDE NEJEN PRO MĚ INSPIRATIVNÍ ČÁSTI VÝSTUPŮ, MOJE POSTŘEHY K DĚNÍ NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ, ALE I TO, NA CO MÁM, NA ROZDÍL OD ŘEČNÍKŮ, JINÝ POHLED:  Postupně jsem se posunovala zezadu dopředu, jak odpadali promočení a prokřehlí posluchači (počasí bylo skutečně velmi nevlídné, i s deštníkem jsem přišla domů promočená). Měla jsem možnost vnímat, že všude byla klidná, slavnostní a hlavně velmi optimistická atmosféra odhodlání konat každý den pro tuto zemi něco dobrého. Ne sentimentální, ale přirozeně proaktivní nálada. 

Do hluboké úcty k tomu, jak každý národ, rodina, člověk zažívá ve svém životě chvíle, na které může být pyšný, tak zcela nutné zkušenosti, které ho posouvají dál a v tu chvíli jsou spíše problematické, jsem v šla ve chvíli, kdy Milion chvilek pro demokracii spustili na plátna dokument sestříhaný ze zajímavých fotografií naší historie. Fotografie lidské, různorodé podmalované krásnými skladbami českých hudebních skladatelů. Byla jsem hrdá na Filosofickou fakultu, studenty a další členy Milion chvilek pro demokracii, na všechny malé dárce financí pro toto setkání, protože už úvod sliboval uvnitřněnou a sváteční atmosféru, která bude nikoliv jen popisem dějin, ale hlubším dotknutí se sebe sama v kontextu své země. 

A přesně to se stalo:

Moderátor Ondřej Lechnýř kombinoval zvučný hlas, důstojnost, srdečnost i humor a až na několik málo momentů neměla co vytknout. Na závěr zazpívala hymnu s námi Hana Ulrichová a potom ještě zahrál Varhan Orchestrovič Bauer se svým orchestrem. Vedle mě stál velmi sympatický spoluorganizátor Martin Vrba a také lékař a poslanec Vít Kaňkovský: Symbolicky jsem se pousmála: ochrana demokracie a ochrana zdraví. 

Mikuláš Minář měl dva vstupy a oba krásné. Útlý, rovně stojící student s jasným vystupováním začal nejlépe jak mohl - propojením Jana Amose Komenského a Tomáše Garyqua Masaryka v jasné a přísné souvislosti přímo do naší současnosti. Hned nastavil rovinu tohoto setkání: Oslavná i sebereflexní, do budoucna ne skepse, ale optimismus a aktivní jednání. Velmi mě potěšilo, že stejně, jako jsem dopoledne do článku psala Jana Patočku, i on ho zmínil. Měla jsem radost, protože na něj zapomínáme (protože psal z roviny hlubší, než ve které se i některým vysokoškolákům chce v konzumní době pohybovat a někteří se k němu přirozeně nedostanou). 

Iniciativa TŘI ŠPEJLE je velmi dobrý nápad: mladíci  Benjamin Roll a Mikuláš Minář vysvětlili: 

Lehce zkráceně: "Pilíře demokracie: Moudrá vláda, spravedlivé soudy, jasné zákony, Ústava, občanská společnost, nezávislá média, dobrá vůle, slova, skutky. Červenomodrobílý jehlan jako zátaras proti nesvobodě a strachu tiše vyznačuje místo ´ tudy kráčí dějiny´. Symbolika Trojice jako spojení, stabilita i zranitelnost. Jistota v nejistotě. Nebát se, zvednout svůj hlas, vymezit prostor a vymezit se. Klidně stát, opřít se jeden o druhého - každý sám za sebe, přitom spolu. Nesamozřejmost demokracie, demokraté o ni musí pečovat Podepření demokracie vším, co je po ruce - i kdyby to měla být obyčejná špejle na ulici. Pod tím jako nutný základ (jinak jsou to jen křehké špejle), musí stát tyto TŘI HODNOTY PRO DALŠÍ STOVKU: 1) LASKAVOST- láska mezi lidmi, ale i k celé planetě Zemi, tj. patří sem i řešení klimatické změny, 2) KRITICKÉ MYŠLENÍ (TÁZÁNÍ SE, HLEDÁNÍ PRAVDY, BYTÍ V PRAVDĚ), 3) ODVAHA k činu -  vyjít z komfortní zóny." Mikuláš potom zcela prakticky ukázal to, co víme, ale někdy nežijeme: co to udělá, když nespojíme všechny tři hodnoty, všechny tři špejle, ale jen dvě: buď dojde k sobectví, cestě do pekla dlážděné dobrými skutky, nebo k žádné akci. 

"AŽ ŽIJE HODNOTOVÉ ČESKO, MORAVA I SLEZKO" 

Další dva mladíci - pořadatel Festivalu Svobody Jan Gregar a ředitel Institutu pro demokracii 21 Ondřej Koucký nás všechny zvou do celostátní diskuse v rámci národního hlasování "Klíčové hlasování pro Česko"   www.festivalsvobody.cz/hlasovani

Stoletá Vlastimila Šrutková zcela autenticky připomněla sílu osobnosti Tomáše Garyqua Masaryka. Má takové vzpomínání smysl? Má to smysl i v kontextu reflexe které osobnosti vnímáme v současné době jako důležité a zda vůbec pohodlná doba nechává vyrůst osobnostem...na rozdíl od doby i dědečka paní Šrutkové...

Historik Michal Stehlík otevřel otázku hledání vnitřních a vnějších nepřátel (opak toho, co učil Masaryk v rámci překročení sebe sama). Pro mě jeho vystoupení bylo polovičaté, protože otevřenost a tolerance je jedna polovina rovnováhy a řád a hranice (nikoliv strachu a nenávisti!) v pozitivním smyslu je polovina druhá a to mi tam chybělo. Právě hledání skutečné rovnováhy mezi tímto v životě tady na Zemi (kde nejsme dokonale propojeni, ale žijeme životy individualit, byť v propojeném společenství) je podle mého jedním ze základním témat doby 21.století: Po sobeckém období nacismu i komunismu a také období evropské otevřenosti v rámci pocitu viny z druhé světové války a v rámci postmoderny a globalismu. 

Radek Banga v Gipsy CZ mě pobavil větou "neviděl bych to tak černě." Připomněl nutnost optimismu a pozornosti zároveň. K písni "všechno zlý je k něčemu dobrý, všechno zlý se nakonec v dobrý obrátí" jsem zmrzlá skákala tak silně, že se mi rozevřel batoh a tak, jak jsem předtím hned podala slečně rukavici, v této situaci hned přiskočil pán vedle a velice laskavě mě na to upozornil...

Jiří Padevět rozčísl atmosféru ve slovním komentáři fotek na Václavském náměstí: Připomenul různé davy, které kráčely Václavském náměstí: průvody k Masarykovi, nacionalistické studenty pomalovávající protižidovskými nápisy židovské obchody, muži s kufry odhodlaní do mobilizace, německé tanky, čeští odbojáři a fašisté proti sobě, pohřeb Heydricha, osvobozující ruské tanky, útočící ruské tanky, Václav Havel a davy. Připomenul právě v tomto kontextu přirozenou touhu po svobodě, přítomné strachy a nutnost nepodléhat populismu. 

Petr Pithart přečetl a komentoval  Dykovu báseň  z roku 1918: " Píseň 29.října"

Kokardy, jásot, na praporu prapor.
     Srdce se v dálky rozletí.
Jak je to krásné, překonati zápor
     a býti, růsti, stavěti!
Leč všichni vy, jichž srdce pýchou zhrdla,
     jež opíjí dne oslava:
Poslyšte výkřik z básníkova hrdla.
     Boj teprv nám nastává!
Boj se sebou, se všemi zlými pudy,
     se sobectvím, jež vede v sráz.
Nezapomeňte na svých otců bludy,
     nezapomeňte běsů v nás!
Vichřici strašnou ještě slyším skučet.
     Chraň, čehos' nabyl, vlastní říš'.
Čas není, bratři, připravovat účet
     jejž rodné zemi předložíš!
Ne na svůj zájem, ale na budoucnost
     hleď v moři krve prolité.
A nebude-li v srdci čistá vroucnost,
     jak uhájíme dobyté?
Kokardy, jásot, na praporu prapor.
     Srdce se až rozletí
Jak je to krásné, překonat zápor
     a býti, vésti, stavěti!
Leč všichni vy, jichž srdce náhle zhrdla,
     jež opíjí dne oslava:
Poslyšte výkřik z básníkova hrdla.
     Boj teprve nám nastává!

Petr Pithart rozebíral téma hýčkání si ran, Mnichova, Jaltu místo vnímání vlastních výzev, připomenul dokonce i Lipany. Hovořil o tématu nespolupráce v rámci Evropy.

 Se vším jsem souhlasila a mluvil mi z duše. Hovořil o stání si za názorem, komunikaci, ozvat se v neprávu. Jen ve dvou věcech s ním nesouhlasím: Téma uprchlíků není sice možné řešit strachem a nenávistí a sobectvím, ale větší problém Evropy je bezhraničnost a zároveň prodej zbraní, přirozeně sobecký globální obchod (na rozdíl Fair Trade) a klimatická změna, na které bude velmi těžké hledat řešení (kromě spotřebitelského chování). Zároveň nesouhlasím s tím, že do evropských jednání nevnášíme vlastní nápady. Dříve tomu tak do jisté míry bylo, ale v posledních čtyřech letechzrovna jeho spolustraníci Tomáš Zdechovský, Ondřej Benešík a Marian Jurečka, ale nejen oni (mám např. podrobné povědomí i o Pavlu Pocovi z ČSSD, kterého také pravidelně sleduji a takto i další z různých politických stran) přináší zcela konkrétní návrhy a velmi bojují nejen za naše zájmy, ale za rozumné zájmy celé Evropy a v některých případech už vidíme výsledky: U Mariana Jurečky v rámci dovážení stejně kvalitních potravin do ČR. Tomáš Zdechovský v rámci stáčení kilometrů, rodinné politiky apod. Ondřej Benešík ve spolupráci s Pavlou Novotnou atd. odborně jedná v rámci přípravy Dublinu IV bez kvót a zároveň v největší funkčnosti pro všechny (rychlejší azylová řízení u migrantů, nemožnost se tolikrát odvolávat apod.).Vždycky mohou a mají být lepší, ale není pravda, že by nic nedělali a jejich hlas nebyl slyšet.    

Šimon Pánek otevřeně přiznal svoji naivitu z devadesátých let, uvedl v kontext, že s postkomunismem bojují i další země střední Evropy (abychom neupadali ve skepsi špatnosti českého národa). Připomněl nutnost vnášet do politiky větší témata do naší komunikace, vnitrostranické politiky, mezinárodní politiky, nutnost vize a vnímání, kam směřujeme, nikoliv jen řešení státního rozpočtu.  Kolik z nás a kolik členů vlády to vyslyší?    

To, co mě trochu děsilo i bylo milé- srdečné a laskavé (takže to vůbec zmíněným nevyčítám), byla i podpora nás, kteří jsme tam stáli promrzlí jak od Šimona Pánka, Pavla Jungwirta i Ondřeje Lechnýře.  Je to spíše apel pro nás nás a i pro ty, co chtěli přijít a nepřišli: Ano, bylo dobré prokládání písničkami, protože kdo neměl kávu nebo čaj, tak intenzivní pohyb (který do slov řečníků nemá člověk potřebu dělat) byl jediným řešením. Ale pořád je to nepohoda unesitelná (i když obavu z rozjetí nemoci v nachlazení jsem měla a tleskat se v rámci sundavání rukavic a držení deštníku dalo hůře) a za statečnost to nepovažuji, spíše opravdu lehký test fyzické odolnosti zhýčkané společnosti, test přepracovanosti (kde i já jsem měla obavu z pokračování virózy z nespaní) a jak o tom mluvil Tomáš Klus později "očista od pocitu křivd, které nás vzdalují od vědomí hodnot". To v jiných rodinných situacích a hlavně v jiných chudých a válkou soužených zemích jde o statečnost. V roce 1989 jsme také stáli hodiny venku a nikdo neměl potřebu ostatní podporovat ve statečnosti. 

Daniel Kroupa připomněl střet zájmů Andreje Babiše a nutnost ctít Ústavu u prezidenta Zemana. Připomněl, že i když se budeme pečlivě starat o své domovy, práci, pomáhat ve svém okolí, můžou se dít nebezpečné věci. Je třeba sledovat a komunikovat i společenská témata, politická témata, chránit svobodu. Řekl jednu nepříjemnou věc a to je inspirace Evropskou federací.

Pro někoho to může znít jako větší nesvoboda, ale právě v jiném uspořádání jednání Evropy by bylo nutné, aby menší země měly ještě o něco větší hlas (ne tolik podle počtu obyvatel, byť tam nějaký přepočet je) a vedla se organičtější debata, aby se všichni cítili svobodně a ve spolupráci. Spolupráce (nikoliv obchodní války) a společná obrana Evropy je nutná, ale formu je třeba proměnit. 

Pavel Jungwirth - vedoucí učené společnosti, významný český fyzik přišel s nabídkou účastnit se fundovaných debat v rámci Učené společnosti na závažná témata planety Země: Energetika, klimatické změny, migrační krize. Hledat společně další inspirace v rámci fundovaných debat. 

Dominik Hašek  připomněl Antonína Hudce - olympijského vítěze - gymnastu, který jako jediný v rámci všech árijců (ti měli vítězit) získal zlatou medaili v situaci, kdy na tribuně seděl Adolf Hitler. Připomněl Věru Čáslavskou, která se nepodívala na ruskou vlajku a měla za to potom velké problémy. Připomněl přelepení ruské hvězdy na trikotu, co provedli čeští hokejisté v roce 1968 a dvakrát zvítězili. Také připomněl nutnost bránit demokracii.

Tomáš Sedláček připomínal skepsi Jana Amose Komenského v rámci Kšaftu umírající Jednoty bratrské, připomněl, že jsme lehce nadprůměrný evropský národ a to, že politika se někdy daří a někdy nedaří, což má vést ke zvýšení zdravé hrdosti a akci a ne skepsi. Zajímavou výzvou bylo přestat se nazývat postkomunistickou zemí. Tak, jako první republika nefňukala na to, že je postrakouskouherská republika.

V rámci způsobu průběhu Sametové revoluce a i v souvislosti se současným vládním uskupením to není tak snadné, ale na rozdíl od obezřetnosti a kde má smysl akce skepse oslabuje. 

POČÍNAJE NÁSLEDUJÍCÍM VÝSTUPEM SE SETKÁNÍ Z ROVINY VZPOMÍNÁNÍ A UPAMATOVÁNÍ NA NUTNOST DEMOKRACIE A OBČANSKÉ ANGAŽOVANOSTI DOSTALO K VELMI PALČIVÝM PROBLÉMŮM JAK NAŠÍ REPUBLIKY, TAK CELÉ PLANETY. TAM ZAČALY TUHNOUT RYSY, ALE NEJEN ZIMOU. NA ZÁVĚR MAREK ORKO VÁCHA PŘIPOMNĚL RÁMEC, VE KTERÉM SE TO VŠE DĚJE, ČÍMŽ OTEPLIL SRDCE NĚKTERÝCH NÁS PŘÍTOMNÝCH, ALE NÁROČNÉ VÝZVY KROMĚ JEHO VÝZVY ZŮSTÁVAJÍ: 

Bohumil Kartouz  mluvil o zásadní věci, kterou naše republika dlouhodobě podceňuje a současná vláda ani nepotřebuje (nehodí se do krámu) a tím je vzdělání. Hovořil o tom, že mezi středoškoláky pouze 58% považuje demokracii za nejlepší způsob vládnutí a ze všech evropských zemí dáváme nejmenší procento z rozpočtu na vzdělání. Popisoval to, že čím dál více dětí nedostuduje střední školu a pracují potom v málo placené nekvalifikované práci. Popisoval i to, jak moc souvisí politické vnímání s rodinou atmosférou. Popisoval to, jak po této vládě zůstanou pravděpodobně problémy s regionálními rozdíly? Státní zadlužování? Ptal se, zda budeme mít v rámci demokraty? Jak budeme odolní (a tím i ochránění) v rámci schopnosti či neschopnosti těžit ze změny v rámci světa, který je změnou právě definován? Inicioval demonstraci desetitisíců lidí na Václavském náměstí pro lepší vzdělávání. Přijdete? 

V otázce způsobu vlády je otázka, jak byla právě otázka položena. Pokud pro Českou republiku, pak je to varování nad stavem naší demokracie a demokratů. Pokud pro celý svět (tj. i země, kde jsou tradiční a pro ně potřebné v jejich stádiu vývoje a v jejich karmických lekcích jiné způsoby vlády, pak mě to neznepokojuje. V otázce školství kromě základních principů je velké téma co ještě je a co není apolitičnost ve školství. Pokud někteří rodiče a i výše ve společnosti postavení lidé vyčítají učitelům politické zblbnutí dětí ve chvíli, kdy v rámci obsahu učiva učí o Evropské unii či o střetu zájmů v masarykovském smyslu, pak tu máme otázky, které je třeba si vyjasnit a ne házet vinu na učitele.  

Jan Piňos- odborník na udržitelný rozvoj (fyzický geograf a ekolog) začal humorně "tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný" , "palčivé klima ve Strakově akademii chtělo zničit nás i vše živé na zemi" . Zmínil to, že 16 ze 17 posledních let je nejteplejších v historii, od průmyslové revoluce jsme zvedli globální teplotu o jeden stupeň, ale co horšího, v průběhu tohoto století se očekává (pokud se budeme chovat stále stejně) oteplení o 2,5 - 5 stupňů. Mluvil o tom, že bohužel koloběh vody a celkové klima je už tak narušené a rychlost narušení se zvyšuje, že nemůžeme čekat dobrý vývoj. Planeta Země se brání neudržitelnému hospodářství spalování ropy  uhlí, kácení deštných pralesů, zastavování ploch, jezení kvanta masa, výrobkům na jedno použití. Zmínil možné velmi rychlé problémy s migrací z Afriky. Zmínil to, že následujících pár let bude klíčové, zda velmi rychle nastoupíme cestu spolupráce v rámci udržitelného rozvoje ve prospěch všech nebo se propadneme do válek o suroviny. Bude třeba:

- nečekat teď záchranu od institucí, selhávají, nevědí si zatím rady

-  zmobilizovat se v rámci občanské společnosti:

- vyvést sebe i své blízké z iluze neomezeného růstu

- změnit své!!! spotřební chování (recyklace nestačí!) a mít k tomu i své okolí

- demonstrovat před vládou o zásadnější řešení v rámci situace

- demonstrovat před výrobci (podpořit hlasitě nové výrobní trendy)

- začít žít co nejvíce participativní hospodářství, tj. půjčování si jen vyloženě potřebných věcí atd. a menší osobní věci používat co nejdéle, zvažovat, co kupuji. 

Připomněl slepou cestu, kdy nerespektujeme planetu Zemi jako živý organismus. Mluvil o tom, že bez změny hodnot a vnímání cestu těžko najdeme.

Klíčem ke všemu je mnohem hlubší osobní zavnímání naší propojenosti se vším živým na Zemi. Toho, že příroda je primární a ekonomika odvozená. Pochopit demokracii celé živé planety, nikoliv jen lidstva. Není to nic méně než výzva kolektivní probuzení.

Teď nám pár dní prší, ale jinak vůbec vůbec neprší...a vzpomeňme si na letní dny, kdy jsem psala i tento praktický článek, kdy lekali lidi na ulici:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=673575

Marian Jurečka mi v rozhovoru přiznal, že přestože v roce 2014 jednal legislativně co nejrychleji (dohromady s ministrem Brabcem) a nejrázněji, jak to šlo (také podpora rozdělování polí, různých pásů rostlin, remízků, vodních jezírek, mokřadů apod, je poměrně velká a toto žádný ministr před ním vůbec neřešil), takklimatická změna přišla od roku 2015 tak rychle (ani vědci nečekali, že by se rok 2015 takto opakoval), že to v rámci legislativního procesu v návaznosti na další nejen zemědělské zákony není možné zvládnout. Musel by se v rámci státu vyhlásit stav katastrofy, zrušit právní systém a začít zcela jinak na zelené louce stavět náš právní systém.  Protože totiž když převedete část pozemku na les či mokřad, zemědělec se v rámci svého dosavadního zisku může dostat do vážných problémů a zkrachovat, nebo minimálně stát musí počítat s menším ziskem na daních a větším výdajem na dávkách.Má za to, že pokud se nerozhodneme alespoň částečně touto cestou jít a to v několika málo letech, nemáme ani tu nejmenší šanci, pokud globální klimatická změna bude postupovat jako doposud, s tím potom cokoliv udělat. Nejen, že odejdou smrky z oblastí, kde nemají co dělat, odejdou slabší smrky i z vyšších oblastí, ale všechny rostliny zápasí s nedostatkem vody. Krajina se během několika let (5? 10?) může měnit v suchou step. Už i moje děti ve škole zaznamenaly problém, že všechny naše řeky u nás pramení, tudíž jsme závislí na tom, co u nás naprší. (fotila jsem v Beskydech u Horní Bečvy). S tím neudělá nic žádná legislativa, žádný ministr. Můžeme zadržovat vodu (a postupně budovat) mokřady, remízky tam, kde nejsou.Ale jestliže je takové horko a sucho, že usychají na horách i v nížinách i lesní porosty, kde jsou klimaticky příznivější podmínky, se smrky (do kterých se dává kůrovec) asi nic neuděláme,šanci mají opečované listnáče(ale i ty někde jako školkové semenáčky usychaly, nebylo kde vzít vodu na zalévání). Je totiž otázka, zda jsme v klimatické změně týkající se celé Evropy i celého světa nezašli příliš daleko.To ukáží další roky.  

V řeči Petra Piňose může člověk vnímat jen myšlenkové probuzení, ale možná myslel právě i největší zkoušku a to je probuzení srdce. To, co zažíváme každý ve svých osudech, tomu jsme jako civilizace najednou vystaveni všichni v rámci nedostatku vody a prakticky nebude jednoduché se s tím popasovat. Čím později začneme, čím více budeme odolávat a strkat hlavu do písku, tím horší to může být pro nás. Nikdo, ani lidé, co to léta studují, nevědí, zda Apokalypsa sv. Jana je myšlena doslova nebo až v jaké jen vnitřní rovině, tj. až jakým vnějším zkouškám budeme vystaveni a zda to skončí (minimálně v určité etapě lidstva) totálním kolabsem či válkou, nebo to bude jen válka vnitřní a právě kolabující ekosystémy nás donutí k vnitřnímu příchodu Krista, což není nic jiného než vnímání celku a nikoliv nutnost, ale prostě potom po vnitřní smrti laskavá spolupráce. Nikdo si při naprosto různém stupni vývoji lidí a to tím více v rámci jednotlivých kultur nedokáže takové celkové probuzení (a jak ho žít dlouhodobě) představit. Můžeme jen dělat to, co cítíme jako nejlepší tady a teď. 

Marek Orko Vácha - známý kněz, biolog a učitel si připnul na klopu citát Václava Havla:

ŽIVOT JE RADOSTNÁ SPOLUÚČAST NA ZÁZRAKU BYTÍ. 

Mluvil o tom, že máme vytvářet hodnoty, které nás přesahují. Pro mě je to pokračování Petra Piňose dál. Pár úžasných děl naše planeta Země snese, ale záplavy konzumního zboží a tím drancování přírodních zdrojů ne. Můžeme žít vztahy, lásku, hudbu, literaturu atd. Marek Orko Vácha připomněl umění rozlišovat a ve všech věcech i v umění hledat kvalitu, díla, které přetrvají (tj. ne produkce kvant věcí, textů a písní na jedno použití). vyzval mladé k tomu, aby vnímali, že to, co běží samospádem, má tendenci k rozkladu, tj. i demokracie. Vyzval mladé k tomu, aby byli v rámci možností byli lepší, než generace předchozí: Poučili se z chyb a šli dále. Vyzval všechny k určité dávce bláznovství jako živému prvku versus příliš vážné zlo. 

Vyzval všechny, abychom si uvědomili: 

  ŽIVOT JE RADOSTNÁ SPOLUÚČAST NA ZÁZRAKU BYTÍ. 

JE VÍCE NEŽ BIOLOGICKÁ DANOST, NÁHODA, JE TO DAR. "AŤ SE VÁM VŠEM HEZKY TANČÍ NA ZEMI."

https://video.aktualne.cz/dvtv/zive-oslava-100-let-republiky-z-vaclavskeho-namesti/r~8c7a8eacdada11e88bfaac1f6b220ee8/