Proč lidé oslavují Karla Gotta? Kromě jeho pěveckých kvalit? Co to vypovídá o nás?

Rozumím lidem, kteří mají potřebu dělat pocty Karlu Gottovi i těm, kterým se to vyloženě hnusí. Jak mohou existovat tak silné a legitimní dva tábory? Jaký fenomén v tom vnímám pro mladou generaci?

Karla Gotta jsem poslouchala jako dítě ve chvílích, kdy ho poslouchali někteří moji starší příbuzní milující kantilénu a kvalitní hlas. Písněmi mě nenadchýnal, ale volností hlasu a svojí otevřenou energií byl mimo jiných pro mě zajímavějších příkladů také ukazatelem v určitém směru ve zpěvu. A "kdepak ty ptáčku hnízdo máš" jsem jako malá holka milovala a mám ráda dodnes. Svojí povahou mi nic neříkal - příliš sladký a pro mě jako dítě a dospívající beztvarý. Pak jsem ho ze života zcela vypustila. 

Zdravotní stav Karla Gotta v posledním čase jsem sledovala jen z povzdálí: Když na mě něco vyskočilo přímo u mailu, ani jsem nečetla, ale krátce se za něj pomodlila. A i za jednoho blízkého příbuzného, pro kterého byl pěveckým vzorem. Pomodlila, aby ten příbuzný vstal a šel mnohem více zpívat a ne jen seděl poslouchat z yotube. To, co se šelfově dostávalo poslední roky do mého povědomí bylo uvědomění si jeho velké píle a rozdávání se (nejde o úspěchy a slávu) a to do poslední chvíle.

A to je to téma: 

Radkin Honzák v dobrých postřezích popisoval nechutnou politickou kampaň, odhalili ji dokonce i někteří vysokoškolští studenti ve stejném čase. Tomáš Halík mluvil o morálním kýči a Petr Beneš nabádal k pečlivému rozlišování hodnot a nenechání se strhnout davem. Marek Orko Vácha mi byl ve své promluvě na dvtv nejblíže. Kromě výzvy k dobrému rozlišování (a zároveň neodsuzování)  zde vnímám ještě jednu rovinu: 

Reakce dětí ve škole:

Puberťáci nesnáší zpívat melodické písně, jen výjimečně jsou ochotni rappovat. Karla Gotta uznávali jako dobrého zpěváka, resp. věděli, že je opakovaným zlatým slavíkem. Jen někteří znali jeho písně více (kromě Popelky, včelky Máji a Trezoru). Proto mě jejich reakce při smrti Karla Gotta překvapila: Ač se nám podařilo skoro eliminovat mobily o přestávkách ve škole, stačí jich několik málo a zpráva letěla školou jako kdyby zemřel státní panovník. Rozuměla jsem mediální vlně dětí, ale bylo zde ještě něco zcela autentického, co jsem nechala vyvstat ve třídách zcela spontánně. Zeptala jsem se jich, proč je tolik zasáhla smrt Karla Gotta a které kvality lidské (kromě zpěvu) na něm spatřují: 

Bylo vidět, že děti sledovaly i rozhovory s ním, takže byly celkem v obraze a řekly:

- BYL MILEJ I V TĚŽKÝCH CHVÍLÍCH, ZA VŠECH OKOLNOSTÍ

- BYL SMÍŘENEJ SE SMRTÍ

- BYL TO VELKEJ ZPĚVÁK (MĚL HODNĚ ENERGIE a kvalitně zpíval)

- MĚL VÝDRŽ - STATEČNĚ ZPÍVAL AŽ DO KONCE ŽIVOTA.

A to nevokecáš. Děti neznají normalizační pozadí, děti vnímali teď a tady. 

Proto jsem na této notě kromě pozdějšího osvětlení i druhé stránky (právě toho normalizačního pozadí) zůstala a pokročili jsme o kousek dále a to k uvědomění, zda žijí životy takové, aby na konci mohli říci "žil jsem naplno a v rámci toho i dal lidem kolem sebe a celkově světu to, co jsem měl." Právě proto odcházel Karel Gott tak smířený a mohl i v těžké nemoci s redaktorkou Špátovou i v posledních dnech mluvit velmi laskavě a klidně. Kéž bych i já takto na konci života odcházela. Je ale na druhou stranu pravda, že takto odcházela i maminka mého bývalého přítele, maminka syna z linie Jana Jakuba Ryby. Takto prostě odchází lidé, kteří prožili dobře život a nemají na konci nějakou extra těžkou zkoušku či transformaci(velmi bolestný průběh rakoviny). Lidsky mě Karel Gott vůbec nezajímal v letech osmdesátých a devadesátých. Lehce mě začal zajímat v čase, kdy pomáhal lidem. A nejzajímavější pro mě byl jeho poslední rok života. Tam se něco v duši událo, co se děje některým starým lidem a to považuji také za určitou zprávu pro mladou generaci. I když ohnul páteř v době normalizace, tak nese určitou zprávu pro mladé lidi o tom, jak je důležitý plný život a to i rodina (většinou) a umění přijmout smrt. 

A to je něco, co jsem přinesla na jednání preventistů na obec (organizace velké kampaně), neboť řešení technologií je jedna věc a druhá věc je, že neřešíme ta "střeva" - tj. že dětem chybí život sám. 

Dalším rozměrem této diskuse bylo, že "být milý, slušný a vstřícný" nepovažují děti za samozřejmost - a ani dospělí. Ano, můžete namítnout, že "to byla kampaň", jen mediální rozvíření. Ale na to já nevěřím. I tak skrze to vždy vyhřezne něco pravdivého, něco, co se dere na povrch. Např. právě toto v době sprosté či neurvalé mluvy. Karel Gott je symbolické jméno a tak jsme hovořili s dětmi i o tom, co jsou vydobyté vlastnosti a co jsou dary...

Hovořili jsme s dětmi ve škole, proč na pohřeb nepůjdu (děti se ptaly, zda půjdu): Právě proto, že ve svém životě vnímám pro mě důležitější osobnosti, na jejichž pohřeb se většinou nedostanu (škola) a Karel Gott byl pro mě ukázka kvalitního hlasu, životního elánu, píle a velké energie, ale nic víc. Do jaké míry a do jaké hloubky a v jakém kontextu litoval toho, že místo 40 let čisté hudební dráhy (tak, jak to má Marta Kubišová) je to ušmudlaných 60 let s podepsáním anticharty nevím a je možné, že se to v dokumentu Špátové ukáže. Právě pro tuto křižovatku ho pozitivně hodnotím jako umělce, ale není pro mě vzorem ryzí osobnosti. Na druhou stranu právě osudy a "volání od Boha či ega" ví jen Karel Gott sám nejlépe a tak v té osobní rovině (na rozdíl od té společenské) to nemám vůbec šanci posuzovat. S díky za jeho písně zejména pro starší mu přeji vše dobré na onom světě. Rozloučení na Žofíně považuji za adekvátní, pohřeb s poctami už tak necítím. Mediální humbuk kolem pohřbu mi přijde nechutný a samy děti potom říkaly "paní učitelko, je dobře, že tam nepůjdete, chystají se tam kamarádi, kteří Karla Gotta vůbec neposlouchali a chtějí si jen udělat selfíčko." 

S dětmi jsme si krátce povídali o normalizaci a o tom, že to prostě někdy není snadné jít čistou cestou, ale některým se to povedlo a toho by si měli všimnout. Více se o tom dozvědí v dějepise, protože díky Bohu naše zástupkyně učí podrobně a výborně 20. století. 

To, co mě překvapilo ještě více, bylo vnímání mojí nejlepší kamarádky, která i se svým okolím vnímá odchod Karla Gotta jako konec jedné etapy. A zjistila jsem, že to vlastně ve mě zarezonovalo také: Odchází mohykán melodického srdečného zpěvu, odchází doba symfonickým nástrojů ve filmech i večerníčcích, nebo hudby vůbec. Třetina rodičů dětí mojí třídy totálně nesnáší vážnou hudbu a ani něco jiného, co by se jí blížilo (jazz, folk, lidové písně apod.), třetina to neposlouchá vůbec, ale vyloženě újmu jim to nezpůsobuje a pouze třetina rodičů si výjimečně někdy něco z vážné hudby atd. pustí.

Rozumím v tomto kontextu i vyjádření Jiřího Suchého o tom, že Karla Gotta by to zabilo, kdyby nemohl zpívat...je to osud...nejde v prvé řadě o popularitu, ale něco, co cítí člověk v sobě jako volání....řada herců, které adorujeme, také ohnula páteř a už jsme to zapomněli...včetně Zdeňka Svěráka, který se za své podepsání omluvil a figuroval za revoluce např. na pozvání právě mého bývalého přítele (u kterého měl v Kubelíkově vile i azyl, když kráčel do rádia tajně - azyl kdyby něco, tak se tam mohl skrýt) spolurozjížděl revoluci v Liberci. Můj blízký mu tehdy ve tři hodiny ráno volal a v sedm už tam Zdeněk Svěrák byl...Precedens Karla Gotta v tomto jde na hranu morálního a tvořivého a ukazuje na této hraně i další osobnosti ČR. 

Každá situace se kromě potřeby vrátit věci do řádu ( a zároveň i nepřehánět např. v tomto případě) k reflexi témat, která prostě někdy někudy občas vyhřeznou. I moje vzpomínka, že sice v rámci občanky děláme maximum s dětmi (i téma osobností ČR aktivní formou), ale když se děti zeptají doma rodičů, nemálo z nich buď žádnou osobnost (kromě prezidentů a předsedů vlád) nejsou schopni říci ani dnes, ani vydolovat ze své dětské paměti. Někoho, koho by si skutečně vážili. 

Téma Karla Gotta kéž je pro děti otevřenými dveřmi do studia komunismu i sedmnáctého listopadu, v "předvečer" třicátého výročí. 

Smutné v tomto případě je, jak někteří dospělí míchají jablka s hruškami. Naprosto rozumím lidem, kteří intenzivně poslouchali Karla Gotta, že se s ním šli na Žofín rozloučit. Rozumím i lidem, kteří tam šli proto, že se potřebovali potkat s tématem smrti jako takové. Ale ve chvíli, kdy část společnosti pochopitelně kritizovala kýčovitý fanatismus, který se kolem toho od některých politiků a z médií děl, není třeba se hájit. Za to ani Gott ani fanoušci Gotta nemohou. To, co nastalo u některých fanoušků, bylo odsouzení disidentů proto, že někteří se po listopadu 1989 dostali do politiky a ne zcela šťastně zde někteří působili. Nebo i velmi dobře, ale i se zásadními chybami. Srovnávat disidenty jako horší s populární hvězdou, která jen zpívala (nestála před složitými rozhodnutími v občanském životě a když, tak se postavila na stranu režimu) je už velká potřeba zcela zbytečně malovat svoji hvězdičku na růžovo a nevidět stinné stránky. Řada disidentů nepůsobila ani potom v politice a působili dále podstatně v kultuře. A ti, co udělali chyby po roce 1989 v dobrém úmyslu, nechť jsou podle úmyslu i chyb posuzování zcela zvlášť. 

Další zmatek nastal v oblasti vydělávání a hospodaření s penězi: Někteří lidé upozorňovali na to, že Karel Gott vydělanými penězi pomáhal lidem:  Nemáme právo posuzovat, jaký to byl člověk a co udělal dobře a co ne. Je to jeho osobní Příběh, která žil nejlépe, jak uměl. Ale pokud někdo chce zobecňovat, že je v pořádku, když člověk vydělá peníze za jakýchkoliv okolností (snad kromě vraždy apod.) a pak to investuje do pomoci lidí, tak to je past. Znovu připomínám, že nechci posuzovat Karla Gotta, ale jde o obecné téma, které se tím otevírá...a jak to souvisí s MLM prodejci? Často argumentují, že má člověk vytvořit co největší strukturu proto, aby byl co nejbohatší a mohl (to říkají těm pár, co nejsou na vlastní bohatství, jinak jsou to lidé maximálně pro svůj život) pomáhal tím, že bude dávat peníze všude možně...ale to je také právě založené na špatném základě...Just atd. (nenápadné nenátlakové síťové ženské kosmetiky) jsou  v pohodě, ale tam, kde jde skutečně o ty sítě a pozice...tam jde skutečně potom o manipulace a i magii (v rámci vizí všude v bytě atd.)

Pro mě je tato situace kotvou zároveň věci historicky hodnotit a zároveň lidsky (svědomí druhého) ne. S vědomím, že jsme zároveň v rolích a vzájemných reflexích a zároveň části "jednoho organismu." A zároveň vědomí, že pokud by se dostavily větší problémy klimatické změny, pouze "dělat svůj sen do konce života" a "být milý a vstřícný" velmi pravděpodobně nebude stačit. 

Kéž tedy neupadneme do sentimentální adorace a vlastní "stačením si s tímto" místo toho, abychom šli sami zpívat, pořádat hudební setkání, učit děti zpívat, zazpívat si s nimi, zreflektovat svoji mluvu, statečnost, schopnost reflektovat to, kdy má člověk statečně nést následky svého čestného rozhodnutí, kdy má litovat svých činů a rozhodnutí. Podívat se na další osobnosti ČR v oblasti ryzích charakterů, nasazení i láskyplných lidských kvalit s darem Ducha. A také když např. lidé koukají na hokej (osobně na to čas nemám), aby také vstali a šli s dětmi bruslit apod. Ale opět nezůstali jen u toho - ale  zároveň abychom se utkávali o vítězství v důležitých bitvách sami v sobě v rámci pokušení lenosti, prokrastinace nebo jen vlažného konzumního žití života či konformismu atd.. Tak, aby to zvláštní symbolické jméno Gott vykonalo v těchto dnech něco skutečně tvořivého. 

Alena Kulhavá