Putovala jsem Brodek - Kokory - Hostýn - Svatý Kopeček

Když se člověk vydává na Pouť, cesta je cílem. Je otevřený všemu, co se na Pouti bude dít a Vesmír na to vyslyší. Co jsem zažila o své Velikonoční Pouti? 

Přijela jsem do Brodku u Přerova a přestože jsem měla mapu, někdy mě těší zeptat se na cestu, protože to přináší kontakt s místními a někdy se něco zajímavého člověk dozví. Tak tomu bylo i nyní. Oslovila jsem 60 - 70 letého muže a krásná srdečná pýcha Hanáka se projevila v jeho vyprávění i pozvání: Velmi ochotně mi ukázal cestu do Kokor, vyprávěl mi o svém životě, o svém synovi, kterému předal firmu (a pomáhá mu) jídelních vozů v celé ČR ve vlacích. Ten pán se jmenoval Masaryk a pojmenoval na památku slavného státníka svého syna Garyque. Ukázal mi zvonařství a zdůraznil, že přestože teď potřebuji putovat sama, pokud bude doma, kdykoliv se mohu jindy stavit na návštěvě. Pohovořili jsme i o Praze a také jsem zjistila, že můj meditační les na Beneškách v Beskydech patří právě jemu. Je možné, že se ještě někdy potkáme, protože do Brodku se vypravím později za jednou ženou a také za zvonaři. 

Mířila jsem do Kokor, protože jsem se domluvila s Marianem Jurečkou, že navštívím tento zajímavý kostel a poslechnu velkopáteční pašije, které se svými příbuznými a přáteli zpívá.

Cestou jsem viděla mnoho prachu na polích , sucho a sucho...

Prach mi chvílemi při větru i foukal do očí, ale jinak jsem posnídala právě na cestě s výhledem na Kokory. S vděčností, že vůbec není samozřejmé, že máme co jíst. Banální věta, ale v pohledu na prašné pole a horko v dubnu jsem to cítila velmi silně. Když jsem později četla o požáru dubnového vyschlého lesa v okolí Plzně (přestože se má ochladit a pršet), připomnělo mi to situaci, kdy mému kamarádovi Radimovi Zenklovi shořely stovky píšťal a desítky mandolín, mandol atd. v Kalifornii, kde požár nechal shořet celé město - také právě kvůli globálnímu oteplování. Rovnováha slunce a vody je dnes asi přáním řady lidí. 

Modlila jsem se za sebe, svoji rodinu, blízké, ale politiky včetně Mariana a hlavně zemědělce, aby uměli vyslyšet dostatečně intenzivně volání přírody a zvládli náročný rok, resp. možné náročné suché roky s využitím proměny vědomí (u koho ještě není), které tato situace skýtá.  A aby politici jak v Evropě, tak u nás uměli nastavit co nejpřísnější, ale reálná pravidla pro zemědělství...Matička země v polovině dubna tak rozpálená...místo pole skoro poušť, málo lesů v krajině...

V lesíku jsem si všimla krásně nasvíceného výhonku z kmene. Smrky tam, kde nemají co dělat (zvláště v monokultuře) příroda svojí imunitou bere pryč. Ale kolik let by při současné klimatické změny žily listnáče, které také trpí? 

V Kokorách mě překvapil svatý Jan Nepomucký, který měl zlacený šat. Vypadal jak živý. Vzpomněla jsem i na to, jak podivný tento svatý je...to zlaté roucho vystihuje i to, proč si někteří lidé kladou otázku, zda skutečně měl být svatořečen.

Kostel v Kokorách je zasvěcen nanebevzetí Panny Marie.

U vchodu ke schodům ke kostelu jsou dvě krásné sochy - Marie a Ježíš s krásnými nápisy. Mrkla jsem na sochy, s pozdravením do nebes, sama také s otevřeným srdcem k pročištění po náročném životním období: 

Cesta schodištěm připomínala cestu do nebes. U kostela vítal svatý Václa v a svatá Ludmila. Ji mám za příklad k biřmování, Marii ke křtu...

Rybník za Kokorami je krásný. Seděla jsem hodinu v rákosí a poslouchala kuňky. Bylo to tak omamné. Z břehu, odkud je fotografie, to znělo jako hudba z dálky a k nim se přidávali občas skokani skřehotaví a později i rosničky a ropuchy. Tvořilo to žabí symfonii, kterou jsem takto dohromady ještě neslyšela. Teď je čas užívat. Tady a teď. Věci, které nestojí moc peněz a vrývají se tak hluboko do duše. 

Přicházela jsem ke kostelu a všimla si stínu na zdi. Cokoliv vidíme, je obrazem skutečnosti na projekčním plátně mysli. Přesto jsou podstaty skutečné. Pašije Marian s rodinou zpívali krásně opravdově procítěně silnými vesnickými hlasy. Bylo mi příkladem i to, jak rozdílně a přesto konzistentně působí Marian když je politikem, hudebníkem či se modlí nebo jde uvnitřněn a v soukromí se staženým polem ke mši. Umět s tím přirozeně nakládat tak, aby člověk uměl být veřejná i soukromá osoba se nedaří každému. 

Druhý den jsem vyrazila z Bystřice pod Hostýnem na Hostýn. Byla jsem blízkým upozorněna na sílu tohoto místa a i na to, že "on by si tam udělal nejraději celý týden duchovní ústraní." Ještě, že jsem tam nezůstala více než den přes noc, protože jsem si to místo zamilovala a už bych se do Prahy nevrátila :) 

Cestou jsem posnídala na krásném hřbitově u hrobek šlechtického roku, který si dal práci se ztvárněním andělů a vůbec s péčí o toto místo. Připomnělo mi to moje zkušenosti s krásným aristokratem z Jižního Tyrolska, kterého každý rok navštěvuji. Skutečná aristokracie je téma péče o druhé, vzdělání, smysl pro krásu a charita.

Po cestě mi na mysl chodily moudré věty pěti lidských "andělů", které mám teď ve svém životě a o to více jsem cítila vděčnost za dar vztahů a vzájemného učení se jeden od druhého. 

Příroda je mocná čarodějka: Stačí trocha vody a v suchém lese vyraší zelená tráva...

A také u potůčku devětsily, podběly blatouchy:

Není co dodat...objevil se za zákrutou...stánky jako lákadla a v dálce chrám, který byl pro mě propojením západního, východního křesťanství, hinduismu i budhistického chrámu, který jsem navštívila v Japonsku...stavba vítající poutníka..

Spodní křížová cesta Vzkříšení jako lesní zahrada obrody...

Propojení se středovou křížovou cestou tak dokonalé

V srdci mi zněly včerejší Pašije a speciálně jedna Ježíšova věta "Koho hledáte"...pozorovala jsem kytičky

a duší mi pořád znělo "koho hledáte"..."Matku Zemi, i kytičky...i ptáčky...i lidi...i sebe...i Ježíše...i Boha..." a v tom jsem pohlédla na další křížové zastavení:

Spodní křížová cesta byla tvořena domečky s poměrně dějově výraznými mozaikami. Koupila jsem si k ní knížečku s krásnými texty, které přesahují všechny doby...

Při vchodu do chrámu na modlitby před noční Vigílií zářilo do baziliky slunce...

Světla jsme drželi i v rukou při Vigílii...od voňavého včeličkového paškálu rozsvícená...to není skanzen, to je život sám...i to, jak jsme jeden zapalovali druhému, společně zpívali...

Nevím, jaká je matematická pravděpodobnost, ale pokoj k přespání, který jsem na Hostýně, měl stejné číslo, jako předešlou noc v Přerově: Číslo 219. To nevymyslíš. Mohla jsem se nechat unášet významem dvojky (vztahů a vzájemných darů s lidmi, přírodou atd.) i 19 (v tarotu Slunce - celé dny svítilo a také učitel musí neustále zářit...je třeba si také jít obnovit vnitřní Světlo). Součtem vychází dvanáctka - Viselec. Setrvání v nepříjemném stavu, který člověka promění tím, že vydrží, než přijde "transformační smrt". Dvanáctka jako dvanáct apoštolů, dvanáct měsíců v roce, kdy by mělo alespoň trochu napršet. A kdy se vše v přírodě tak krásně mění atd...

Ráno po ranní mši jsem neputovala v modlitbě křížovými cestami sama...v dálce jsem zahlédla krásnou sestru..

U jednoho zastavení: To nevymyslíš:

Došla jsem na své snídaňové místo, kde jsem si napřed si zacvičila a udělala dechová cvičení:

V Přerově ke mě přisednul na lavičku krásný třicetiletý cikán. Dělal si zbytečné naděje, že by mohl jít se mnou na Svatý Kopeček. Naše záměry se hodně lišily. Ale na rozdíl od možných problémů v noci nechtěl nadávkou zrušit letmé lidské setkání. V Olomouci jsem se na cestu zeptala ženy, která toho o kraji znala tolik...náhodou...a náhodou znala i Mariana Jurečku a jeho hudební rodinu...Cestou na Svatý Kopeček jsem potkala nádhernou velikou třešeň v plném květu. Snad hodinu jsem u ní stála, pod ní ležela a vnímala ten zázrak květů v průchodu světla, vůně, hukotu včel...

Cestou jsem šla bosa, propojená se zemí, sebou sama a nebem...Srdcem mi procházel vděk za to, jakou péči si lidé dali se stavbami katedrál. Katedrál, bazilik, kostelů, které vrací zvuk. Chrámů, kostelů, kam lidé přichází putující naplněni energií, někteří naopak možná unaveni a smutní a předají si maximum možné krásy v rituálním obřadu i ve zpěvu. A pak zase člověk vyjde do krajiny a přinese nové poklady i tam. To je kouzlo Pouti: Střídání vnějšího a vnitřního prostoru (v obojím může mít člověk oči otevřené i zavřené, to je další možné střídání). Cestou mi procházel vděk za zahradníky, kteří zasadili ovocné stromy. A za Matku přírodu, která vše vyživuje. Zatím. 

Cestou jsem potkala řadu krásných soch.

Některé byly více symbolické, některé skoro jako by tam seděli reální lidé: Krása tvorby přírody propojená s lidským umem. Živá symbolická krajina. 

Příchod k bazilice byl zalit sluncem.

Když jsem doma hledala na internetu, nebyla psaná mše. Když jsem přicházela k bazilice, ukazovaly hodiny (viz výše) zajímavý čas: Za pět minut osm (začátek vyučování) a za pět minut tři (některá velká zvonění). Zvony začaly zvonit a mě bylo jasné, že pravděpodobně začne mše. 

Vepředu seděli lidé, ale moc nezpívali. Vzadu seděli lidé, kteří na mše nechodí. Uprostřed jsem našla místo a až v průběhu bohoslužby zjistila, že náhodou jsem si sedla před dvě krásné dívky, které také krásně zpívaly. Během "pokoj Páně ať zůstává s Tebou" mě dojala jejich vizuální i lidská krása. Naše trojice tvořila zpěvavý základ prostoru. Bazilika zalitá venku sluncem a v okamžiku kázání slunce zalilo i kněze.

Po mši jsem se kochala sluncem zalitou bazilikou i výhledem. Sochy na bazilice byly jak živé: 

Dala se se mnou do řeči malá holčička a byla jak andílek...ale za chvilku se její lidská přirozenostu ukázala, když začala komandovat tatínka :) ...Když jsem vycházela ze dvora kláštera, čekal mě tento obraz: Vítej do světa:

Toto je jen náznak Cesty, kterou jsem podnikla. Další vnitřní pohnutí jsou mým osobním pokladem. 

Na viděnou někde na Cestě...