Alena Kulhavá

Sedíce v podhradí jsem malovala Karlštejn pro své budoucí děti a co jsem zažila?

1. 08. 2017 8:25:21
Měla jsem možnost nahlédnout do základního rozpoložení a nastavení kolemjdoucích turistů Čechů, cizinců, ale i obyvatel Karlštejna a nakonec se mi přihodila neuvěřitelně nepravděpodobná věc. Přeji vám hezké nejen čtení.

Když člověk usedne na rozcestí na malinkou zídečku, rozdělá barvy a ponoří se do světa kolem sebe, speciálně hradu a jeho okolí, snaží se to přenést akvarelem na čtvrtku, lidé se k tomu nějak vztahují, protože to vidí. Zároveň jsem mohla zaslechnout některé komunikace lidí, protože se na tomto místě poprvé od nádraží objevil ve své kráse právě hrad a tak se někteří lidé zastavili, někteří se i fotili.

A tak jsem mohla rozpoznat, s čím kdo ke hradu přichází - s jakým základním nastavením, ale i momentálním rozpoložením.

- Někteří lidé šli, povídali si o všelijakých zbytečnostech a ač sem evidentně šli za účelem Karlštejna, nechávali si uniknout tento podle mě nejkrásnější pohled. Jiní přece jen zvedli hlavy směrem ke zradu a zvedající se cestě domečků podhradí.

- Zastavily u mě dvě paní, z nichž jedna také maluje. Nezaujal je pouze můj akvarel (líbil se jim), ale já samotná - mé pozitivní vyzařování. Tím se nechci nijak chválit, pouze inspirovat. Byla jsem v tu chvíli skutečně šťastná: Mohu zde sedět a malovat, svítilo sluníčko, co více si přát? Jedna z těch paní byla malířka - chodila do malířského klubu (na rozdíl ode mě zcela amatéra), krásné velmi milé ženy...chvíli jsme popovídaly o malířských skupinách, technikách, malování venku...a pak se mě zeptala "mohu si Vás prosím vyfotit? Strašně ráda si fotím pozitivní lidi a dávám to potřebným jako inspiraci...." přišlo mi to zvláštní, byla jsem rozpačitá, ty paní mohly dát sebe jako inspiraci pro druhé, ale ok fotka jak někdo maluje, čím nás je více...

- Zastavilo se u mě ještě několik malířů a malířek, dokonce jeden známější, který mi obrázek také pochválil, byť ho za umělecké dílo nepovažuji (pouze docela hezký akvarel) a pochvalu nepotřebuji. Důležitější bylo malířovo nadšení, že i dalším lidem stojí za to zavzít v plenéru do obrázku reálnou atmosféru místa.

- Zastavily se u mě dvě krásné malé holčičky (jedna ve školce a druhá ve druhé třídě) a koukaly se jak maluji i na hrad. Společenské i zdravě ostýchavé. Vynořil se záhy i dospělý rodinný doprovod a ukázalo se, že maminka holčiček je také malířka. Holčičky také malují, s rodiči i babičkou ledacos navštěvují...popovídaly jsme s holčičkami a pak i s dospělými...krásná rodinka.

- Kolem mě ale kráčel také kluk z prvního stupně a pronesl "jé, to je jen Karlštejn." Moje učitelská krev se ozvala a řekla jsem rázně "to není "jenom" Karlštejn panáčku! To je jeden z nejvýznamnějších českých hradů! " Řekla jsem to stylem jako bych byla nějaká pohádková postava na cestě, kluk ani jeho babička to nečekali. Babička na to chlapečkovi řekla "a máš to" , chápajíce moji úlohu na cestě. Chlapeček se evidentně zamyslel, krátce jsme pohovořili a oni šli dále. Jestli to byla jen únava nebo nastavení kluka nezjistím a jak se v budoucnu bude vztahovat ke světu - zda si ho bude umět užívat - také nemohu vědět. Bylo to jen jedno autentické zastavení. Ale o tom je život.

- Ještě několik rodinek se u mě zastavilo a vždy jsem měla zapotřebí zeptat se a upozornit na Karla IV. Dokonce jsem se odvážila doporučit ke čtení (až budou děti starší) Vita caroli. Lidé byli překvapení, jako bych byla součástí cesty k hradu a já se mohu jen dohadovat, zda na mé doporučení zapomenou anebo jim jednoho dne bude stát zato si tu knihu s dětmi přečíst. Líbil se mi jeden zemitý tatínek, kterého debata zaujala a snažil se přispět také svojí troškou do mlýna a tak poznamenal "No, Karel IV., to nebyl žádný hňup."

- "Vtipná" byla jedna mezinárodní výprava. Vedl ji Čech, který Karlštejn zná, ale vedl vedl výpravu z mého pohledu buransky. Výprava na kolech, jeli naštěstí pomalu. Jeli cestou od hradu, ale evidentně nejeli zpět, přijížděli od Svatého Jána. Jako zkušená pohádková postava z táborových bojovek jsem si užila svoji roli i v angličtině a pokusila se inspirovat skupinu, aby se otočili a podívali na hrad. Vedoucí skupiny vycítil, jak mě jejich pouhé projíždění pozastavilo a tak řekl "jo a tady se na chvilku otočte a to je jeden z nejhezčích pohledů na hrad". Turisté byli více zaujati mnou a mým obrázkem a na hrad se nedívali. Pronesla jsem cosi o vodě a zrcadlu skutečného světa, aby se opravdu podívali na hrad. Ani to nezabralo. Dokonce ani to, že se je průvodce snažil motivovat: " A můžete si udělat selfí s hradem a pak už hned jedeme."

- Selfíčka jsou vůbec zajímavé téma: Pokud jsem viděla, že by někdo se rád skutečně nechal vyfotit jako celá skupinka, turistům jsem posloužila. S přáním, ať jim památka na tento významný hrad zůstane hlavně v srdci. Většina z nich toho využila a byla to hezká lidská kraťoučká setkání. Byli i tací, kteří toho nevyužili, ale ani se nefotili jednotlivě, nýbrž se ksichtili do mobilu na selfí. Jedna paní byla pro mě až neuvěřitelná: Chtěla vyfotit jen sebe sama jako selfí, byť manžel stál hned vedle. Máchala mobilem na tyčce a rozčilovala se "ježišmarja, ten hrad je tam moc malinkej", žonglovala, rozčilovala se, až jsem se nabídla "kdybyste chtěla, mohla bych vás vyfotit a to by už problém nebyl a vypadala byste tam přirozeněji." Paní nechtěla, dál se rozčilovala s mobilem na hůlce, nechápala, co to je "přirozeněji" a kazila si krásný den.

- Velmi přátelští byli cizinci ze vzdálenějších zemí. Když už jim stálo zato zvednout kotvy, užívali si Karlštejn na maximum. Nejzajímavější pro mě byla skupinka krásných kluků z Dubaje. Dobře postavení, ale zároveň skromní, otevření mladí muži, kteří pracují a za vydělané peníze jezdí poznávat svět. Přistoupili ke mě a kochali se kromě hradu i obrázkem a možná i mnou. Hovořili jsme celkem dlouho, snažila jsem se od nich zjisti rozdíly v tom, jak prožívají atmosféru v Arabských emirátech a v Čechách. Říkali, že v Arabských emirátech je zcela bezpečno. Žádní pouliční zloději atd., to je na nich příjemné. Zajímavé jsou výškové mrakodrapy...ale kouzlo nemají a to nachází zde: V Praze, na Karlštejně apod. Prahou i Karlštejnem byli nadšení a to i v porovnání s jinými evropskými zeměmi. Byli nadšeni starou architekturou, atmosférou a i vůbec tím, že mohou spatřit něco, co je zde už tolik stovek let. Povídala jsem jim o Karlu IV. Zajímal je nejen jako postava, ale chtěli i znát širší kontext českých dějin té doby a zapasovat si Karla IV. mezi jiné krále a vůbec vznik království v Čechách. Byl to krásný rozhovor jak lidsky, tak obsahově. O Češích říkali, že jsou přátelští, ale ptali se mě, zda vůbec někdo umí anglicky. Vysvětlila jsem jim realitu mladé a starší generace po pádu komunismu, ale ani to nevysvětlovalo jejich zkušenosti: Téměř nikdo s nimi nehovoří, jen se rukama nohama snaží něco vysvětlit, což je překvapuje, proto se ptali, zda se vůbec u nás angličtina vyučuje. Inspiruje mě to ještě více k tomu, aby se děti ve škole nejen učily anglicky, měli jsme projekt Edison atd., ale mohli se kontaktovat častěji s cizinci. Z mé zkušenosti jsou to setkání vždy zajímavá a přinášejí nejen poznávání cizích kultur, ale zároveň právě možnost se zastavit nad krásou naší České republiky, kterou si někdy ani neuvědomujeme a bereme ji jako samozřejmost.

- Někteří lidé - Češi si cestu ke hradu a pak samotný hrad užívali (někdy i včetně mě - třeba jen letmým pohledem), milenci byli pochopitelně zabraní hodně do sebe a automaticky většinou krásní, jiní byli zpruzelí (nikoliv nějakou akutní emocí či skutečným problémem - i když i takoví určitě byli) nebo oddělení od svého okolí a ani hrad je z toho nedokázal vytrhnout. Kdyby tak ještě věděli, že maluji obraz pro své zatím ještě nenarozené děti a rozjímám při tom o Karlu IV., jeho době, jeho moudrosti a naší době - v čem je stále aktuální, možná by mě měli i za blázna.

Pokud budete mít chuť se nechat alespoň trochu inspirovat Vita caroli, přikládám svůj dřívější článek:

http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=583398

Každopádně jsem si den (i potom procházkou na hrad a do lesů) krásně užila, a měla možnost popovídat i s domorodci (kteří bydleli hned v domečku vedle, kde jsem malovala), jak se na Karlštejně žije. Starší pán znal velice dobře i okolí, jako mladý si na hradě s kluky hráli a později hrál v ochotnickém spolku divadlo přímo na hradě. Kousek dál po cestě jsem měla možnost popovídat s pánem, který přímo v obchůdku vyráběl dřevěné předměty z tenkého dřeva, ukazoval mi a vysvětloval postup: Také malíř, předlohy si dělá sám. Jen tak tak se uživí, ale práce ho moc baví. Oba jsme byli rádi za naši životnost a hlubší zájem o svět. Dárečky, které nesu svým nejbližším mají tedy pel konkrétního tvořivého Čecha z Karlštejna. A můj obrázek pro mé budoucí děti nese nejen vzpomínku na osobnost Karla IV. inspiraci ke statečnosti, čistému charakteru a k duchovnosti, ale i energii tohoto krásného dne. Hrad potom zalévalo pozdně odpolední slunce a celý kraj už nemohl být kouzelnější (fotka v článku je focená, když už se jedni z posledních výletníků vraceli z hradu a já domalovala obrázek vyrážela na cestu).

Pokud budete otevření, co nejvíce přítomní ve světě, cesty se pro vás mohou stát také "lidskou poutí." A mohou vás čekat i zcela nepravděpodobné situace, kdy se virtuální svět prolomí do toho skutečného: Pár dní předem mě po přečtení mého článku o přespávání v přírodě požádal jeden pán o propojení a i že by rád se mnou někdy šel do přírody. Netušil, kde se pohybuji a kam ten den pojedu a v kolik se budu vracet domů. Popovídání v září jsem mu přislíbila, ale společnou cestu ne. Přesto jsme se ten večer úplně náhodou potkali na tramvajové zastávce na Smíchově, přijížděl z Domažlic, kde jezdil na kole. "To nevymyslíš."

Přeji vám krásná lidská setkání na cestách a hlavně otevřené oči a srdce pro vnímání krásy naší republiky. A není toho málo.

Alena Kulhavá

Autor: Alena Kulhavá | karma: 21.02 | přečteno: 908 ×
Poslední články autora