Co je avantgarda a kýč?Kde končí umění a začíná reklama?Jaká jsou omezení "kultu mládí?", některých neziskovek atd.? Proč je buržoazní kultura důležitým kompromisem a čeho? Některé souvislosti této úžasné knihy vás možná překvapí!
Roger Scruton, významný filosof, politolog, spisovatel a profesor estetiky na Londýnské unoverzitě je v českém prostředí známý od roku 1979, kdy se podílel v tehdejším Československu na činnosti tzv. "podzemní univerzity" - spolu s mnoha kolegy ze západní Evropy i zámoří vedl bytové semináře.
Pripomínám, že navazujeme na dva předchozí díly. Ale lze číst i samostatně.
http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615581
http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615835
Avantgarda a kýč
Tento trend se netýká všeho umění v moderní době!, ale je jeden z podstatných proudů. A dokonce i avantgarda má své důležité místo v umění a znám mnoho zajímavých děl. Jen když to zajde do...
"Umění musí pohoršovat, vystupovat z budoucnosti a být plně vyzbrojeno pro boj proti buržoazní zálibě v kýči a klišé. Výsledkem pak je, že se i pohoršování stane klišé. A když je veřejnost už tak imunní vůči všemu překvapivému, že jen mrtvý žralok (nebo býk) ve formaldehydu může vzbudit krátkou vlnu rozhořčení, pak musí umělec vytvářet mrtvé žraloky ve formaldehydu - jen tak je jeho výtvor autentický."
"Postmoderní abstrakce není abstrakcí v původním slova smyslu, ale je konstrukcí. Spojované prvky nemusí mít nic společného se skutečností", ne vždy se také jednotlivé prvky podaří smysluplně spojit. Společnost začíná honorovat "odborné kritiky", kteří budou hodnotu děl udržovat. Umělec i umělecký kritik se tak stávají stvořiteli, kteří dávají uměleckému dílu teprve smysl.
Tendencí tohoto typu umění je kolonizovat každičký volný prostor a volný palec podlahy. "Instalace" se dostávají do míst v místnostech a veřejném prostoru, kde by měl proudit život sám. Obrazy mají rámy a jimi vstupujeme do světa umělce, sochy dotvářejí prostor. Instalace mění prostor ve výstavní a jsou tak vlastně pyšné.
Reklama
"Chcete-li nějaký výrobek (i třeba umělecké dílo) prodat, musíte svět o jeho existenci informovat. Pro tento účel je třeba, aby vaše zpráva byla nenáročná a přístupná. Upoutávka se podobá estetickému předmětu, v jednom ohledu je však zásadně jiná: Musí zabránit jakékoliv kritice, při níž je aktuální porovnáváno s ideálním a ideální aktuálním. Umělecké dílo dodává svému předmětu hodnotu, a tím podporuje rozlišení mezi věcmi, které hodnotu mají a věcmi, které mají jen cenu. Upoutávka tento rozdíl stírá."
"Víra pozdvihuje lidské srdce, odvádí ho z tržiště, činí ho posvátným a nenahraditelným. Když víra upadne, posvátné je vydáno všanc nájezdu lupičů, srdce může být ukradeno a dáno do prodeje a stává se kýčem. Kýč tedy není tedy jen otázkou umění. Kýč odráží naši duchovní neschopnost cenit si lidského ducha a provádět posvátné úkony a žít posvátnou lásku, které ducha vytvářejí.Každý obřad, každý rituál i každé projevení skutečných citů může být obráceno v kýča také nevyhnutelně bude, pokud jej neukázní cosi přísného a to je podle Arnolda a jeho stoupenců vysoká kultura." Pokud chceme překonat kýč, musíme obnovit staré tradice, přebudovat naše životy a proměna musí být duchovní (ne nutně náboženská?) i estetická
Umění, tak jak jsme ho znávali, vyžadovalo vědomosti, schopnosti, sebekázeň a studium, což byly všechno připomínky dospělého světa (na rozdíl od kultu mládí). Lidová kultura vyžadovala autenticitu citů. Uvozovky, parodie, které se dnes v umění hojně používají jsou již také klišé. " Použijeme-li uvozovky v určitém úzkém smyslu, je to v pořádku. Když však použijeme na všechno, tak jimi všechno, co říkáme, uvězníme. Potom totiž nevyjadřují žádný protiklad a ztrácí svoji ironickou sílu."
"Reklama i řada dnešního umění automaticky proměňuje vyjádření v kýč. Aby se vyhnuli kritice, předkládají "preventivní kýč", který ukazuje falešné city a falešnou satiru toho, co předkládá." Na konci již nikdo nepozná rozdíl mezi uměním a reklamou a daný předmět si koupí. Jedinou hodnotou je potom cena takového výrobku a kruh předstírání je uzavřen.
Kult mládí
Pokud mladí lidé pouze poslouchají moderní hudbu (která často ztratila jak melodii, tak harmonii) a nejsou schopni si písně bez karaoke zazpívat, pokud nazpívané písně jsou výsledkem hlasu zpěváka a syntetizátoru, opět ztrácíme něco z živé kultury. Některé písně nejdou zazpívat vůbec.
Opět nejde o to, že by bylo třeba moderní populární hudbu odsoudit. Má své důležité místo ve společnosti: rozvíjení sexuality, emoce - i když ani jedno většinou nekultivuje - to se týká jiných žánrů hudby. Rock, ale i pop atd. patří k mládí a i my dospělí také posloucháme. Ale pokud lidé poslouchají jenom tuto hudbu, pak to formuje jejich duši a naopak tu cosi chybí...Navíc nežijeme v době Beatles, Frediho Mercuriho, Jetrhro Tull, ale ani Metaliky, Nirvány, Philla Colinse, ale v době, kdy řada dětí i dospělých poslouchá pouze elektronické změti zvuků a textů typu "jsem zombie, vykrvácím...". případně syntezátorové zvuky téměř zcela bez textu nebo s textem tak stupidním, jako byste si do, jak říká jeden můj blízký "do duše nacpali knedlík. Dojde k "ubezdušení" ". Čím méně jiné (i nehudební) kultury daný člověk zažívá a čím nevyspělejší je, tím je efekt "ubezdušení" silnější. Na české scéně najdeme také paletu stylů, ne vše je tak tragické. Přesto i hudební odborníci nadšenci rockové a popové hudby upozorňují na čím dál větší klišé...a je tu ještě jeden fenomén (pozn.AK):
Ti, kteří patří pouze do fanklubu nějakého zpěváka nebo fotbalového týmu místo do skauta, sportovního týmu (kde jde o hru), orchestru či pěveckého sboru, jsou jen pasivními účastníky nějakého společenství.
V některých oblastech světa na sebe kult mládí bere podobu gangů, které rebelují proti současnému světu aniž by vytvářeli skutečné hodnoty.
Podobný trend se ale dostává i na univerzity, kde mladí rebelují proti společnosti,aniž by ale chtěli něco konkrétního vytvářet.Neví, jak se uplatnit a tak svoji identitu usazují do rebelie proti všem. (V některých případech dokonce zakládají různé neziskové organizace, které na rozdíl od těch potřebných neziskovek (kterých je také hodně) jen bojují za různé velmi subjektivní názory a vzhledem k tomu, že dostávají peníze z grantů, tak se cítí mocní a terorizují potom v nadmíře zastupitelstva a vládu, jako by oni byli volenými zástupci státu. Nejvíce je to v Americe, ale také v západní Evropě. U nás v náznacích. Tím neříkám, že neziskovky bojující za práva jsou špatné, ale důležitý je motiv a také schopnost komunikace a demokracie. Důležitá je dospělá práce a ne adolescentní vzdor Pozn. AK)
Pastí kultu mládí a nerozlišování, kdo co a jak aktivně ve pseudospolečenství (např. gangu, fanoušků populární hvězdy) vytváří a tak "kulturu mládí zbavuje s ohledem na lidský život veškeré významnosti. Kultura mládí zůstává totiž uzamčena v přítomném čase, kde pátrá po dobrých důvodech sebe sama, jak prokázat vlastní legitimitu, aniž by překročila pro ni smrtonosnou hranici a vstoupila do světa zodpovědné dospělosti". (to je i téma těch vysokých škol a některých neziskovek pozn. AK) Opět se zde ukazuje, jak moc nám chybí potom rituály přechodu do dospělosti.
Podoba tance se také změnila: Dříve byly tance rituální nebo dvořící se (ať už menuet nebo flamengo). Erotická energie v nich byla přítomna, ale byla kultivovaná: Šlo o přiblížení se partnerů k sobě v situaci, kdy ještě v rámci vývoje vztahu nebo situace páru ve společnosti nemělo dojít k úplnému setkání. Tanec vztah pozdvihovat. A to nejen mezi milenci, ale i ve vnímání muže - ženy v obecné rovině s cizím tanečníkem (i v polce a valčíku). Pokud se tanec posunul směrem k samostatnému předváděni se na diskotékové ploše, je to jedna z dalších možností: užívání si rytmu společně s ostatními a někdy i sebeprezentace a proč ne. Ale pokud by měly ostatní formy tance zaniknout, byla by to opět ztráta nějaké kulturnosti. Pokud naopak na diskotékách se někdy i vlastní tanec vytrácí a dochází téměř až k sexu, je to ochuzení se o vyšší formy existence. " Všechen ten ruch a vzruch i s drogami nechává sebe sama na okraji společnosti, kde si užívá svobody, která je však prázdná, protože nemá žádný cíl." (V současné době už ani takový tanec nemá řada mladých zapotřebí a zůstává u pozorování videí na youtube pozn.AK).
" Propast, otevírající se mezi kulturou, spontánně přejímanou novými generacemi mládeže a kulturou, kterou by měla šířit univerzita (i na střední a základní školy, jak tomu dříve bylo) je tak strašlivá, že každý učitel hřadující na pomyslném kulturním vrcholu a lákající k sobě mladé lidi, musí nutně působit směšně. Cesta druhým směrem je mnohem jednodušší, je mnohem snazší přidat se ke svým mladým posluchačům v říši populární zábavy a obrátit své intelektuální zbraně proti majestátní zřícenině na druhé straně strže (vysoká kultura). Stále častěji se setkáme s tím, že moderní intelektuálové stojí mimo vysokou kulturu, jež jim však propůjčuje jejich status. Dále však tvrdí, že jejich úkolem není šířit vysokou kulturu, nýbrž zpochybňovat její předpoklady, podrývat její autoritu a osvobozovat mladé lidi od nadvlády rigidních "struktur".
Buržoazní umění a téma moci
V osvícenství se začala stírat dospělost a adolescence: Ne tak vnitřní prožívání rituálů přechodu (včetně svatby), volba osobní odpovědnosti apod. "Buržoazní svět má některé rysy, které by jí mohl celý svět závidět: vládne v ní zákon, který je nadřazený činům vlády, zajišťuje práva a svobody a brání je před všemi nepřáteli včetně sebe samé,chrání monogamní manželství a rodinné vlastnictví, díky němuž může být materiální a kulturní kapitál jedné generace bez problémů předán na generace následující, vytváří systém všeobecného vzdělání, formovaný estetickými a vědeckými názory osvícenství , pečuje o blahobyt a bezpečí zajištěné vědou a trhem - dva nevyhnutelnými produkty svobody jednotlivce. Buržoazní společnost nás osvobozuje od pout sdílené kultury a jako útěchu nám dává vysoké umění. Buržoazní svoboda je výsledkem historického kompromisu. " To chtěli revolucionáři zničit, ale nezkoumali, co to přinese:
Podle Foucaulta je veškerá společenská rozprava jen hlasem moci. Tento antiburžoazní sentiment nás nutí vyjasnit si zásadní, přesto nevyřčenou otázku: "Jaké jsou možnosti naší civilizace v současné éře? Co je na buržoazním kompromisu tak špatného a čím bychom ho nahradili? " Foucaultovo pojetí svobody je svobodou neskutečnou, fantazijní, která je v rozporu s mravní volbou a není ji možno ani realizovat na Zemi. Podle Eliota je kacíř ten, kdo se zmocní pravdy a promění ji na pravdu nejvyšší: Takový člověk na pravdu tolik tlačí, že ji promění v lež. To se stalo Foucaultovy. Nedokázal totiž připustit že moc může i příjemná a laskavá, například jako moc milujícího rodiče, učitele...(Boha - Lásky i Řádu jako živoucího principu vesmíru pozn.AK) Jsou moci, které nelze použít k prosazování našich cílů a jež nám naopak naše cíle ukazují a omezují je: Taková je moc pravé kultury - vykupující moc lásky a soudu (svědomí). Být v moci těchto sil neznamená být otrokem, ale naopak uskutečňovat část naší lidské svobody. Znamená to pozvedat se z říše prostředků (konzumu a světské moci) do říše cílů.
Kam jsme pokračovali do současnosti? Dozvíte se v posledním díle, který bude publikován zítra ráno.
Alena Kulhavá
p.s. fotka: slavné "umělecké dílo" "býk ve formaldehydu"
