Drama druhé světové války jako katalyzátor hlubokých proměn

Každá válka skýtá extrémní zkušenosti pro občany. Druhá světová válka byla extrémem a svým chováním jako bychom volali válku další. V čem?

V průběhu svého života i v posledních letech jsem měla možnost si osobně osahat, jak se pojí potěšení z jednotlivých životních oblastí k lásce. Jako bych si v sobě vymezovala velmi detailně hrací hřiště a velmi na živo (tak, abych to uměla i předat) procházela i zkušenostmi, které mám již dávno zažité. 

Tak jsem si mohla ozkoušet, že strach je opakem lásky, chtivost je opakem lásky, závislost je opakem lásky, žárlivost je opakem lásky, závist je opakem lásky apod.. Negativní emoce mohou na nějaký čas zamořit prožívání, ale pokud se neprožijí a v rovnováze nevyjádří, zamoří člověka ještě více (např. vztek se promění na zlobu nebo nenávist). 

Tyto výše zmíněné věci naprostá většina z nás automaticky ví a cítí. Zajímavější je ale sledovat způsoby bytí, kde nemáme pocit opaku, jen že jsme v pohodě ukročili vedle a automaticky předpokládáme, že láska zůstává na pozadí. Je tomu tak?

1) Jedním z úkroků je filosofie: Když se podíváte do jakéhokoliv náboženství, najdete tam směr, nikoliv jen síť úvah. Co je tím směrem? Maximální láska k lidem, světu jako celku a hlavně sama k sobě (včetně úplného přijetí sebe sama i se svým Stínem). A nemusí jít ani o náboženství, ale i prostě jen Cestu vědomí (což byl např. cesta Budhy, ale původně i Ježíše, než se z toho stalo náboženství, je to i cesta jógy oproštěné od přílišné mytologie) . Směr je i vnímat celou existenci s jejím pro nás i někdy nepochopitelnými pravidly v pokoře a lásce. Vnímat požehnání vesmíru. To se úkrokem k filosofii, která se světem zabývá hlavou, ztrácí. Ale právě jako "vybití možností" a návrat k jednoduché podstatě, která je za myšlením, filosofie dobře slouží a v rámci myšlení je výborným imunitním systémem vědomí paradoxu: Na jednu věc lze nahlížet mnoha způsoby. Má své důležité místo v poznání člověka, ale není hlavní osou.

2) Druhou možností je přílišné studium, mentální práce jakéhokoliv typu: Opět hlava je v zájmu co největšího výkonu maximálně aktivní a srdce vynecháno. Tím nesnižuji význam studia, jen hovořím o tom, kdy člověk nežije v harmonii v rámci celé osobnosti. 

3) Opačným úkrokem je výhradné zaměření se na tělo: Závodní sport, promiskuita, konzumismus apod. Jde o neprožité požitkářství (na rozdíl od hostiny nebo láskyplného pomilování) nebo dril (na rozdíl od přátelské hry či radostné akrobacie, tance apod.) a po čase má člověk nutně pocit prázdnoty.

4) Úkrokem signalizujícím upadající civilizaci je přílišná koncentrace na jakoukoliv hru, virtuální svět a mobil -  resp. utíkání od života ke hrám stylem, kdy v ní uvízne mysl nebo tělo a srdce vědomé není. 

5) Někteří lidé kladou obchod a hojnost jako nejvyšší metu svého duchovního života (jako to, čím ho mohou měřit) v rámci  prý "lásky sama k sobě". Ale dost často je to projev silné jen mysli (v situaci, kdy si nezablokoval hojnost) a efekt se po měsících či letech dostaví: Pocit prázdného domečku z karet, který spadne a promění se v suché listí. Energie totiž proudila do výsledku a prožitek lásky tam nebyl žádný. 

6) Podobným úkrokem je absolutní zaměření se na výsledek v jakékoliv činnosti. Nejde o to dělat určité činnosti i třeba na profesionální úrovni. Ale pokud se z činnosti ztratí radost, vědomí, začíná se protáčet v samoúčelnosti. "Člověk slouží domu, nikoliv dům člověku". 

7) Zajímavým úkrokem je "budování osobnosti": Pokud se zaměříme na to, abychom "byli osobnost" z hlediska nějaké činnosti, dovednosti, celkové usebranosti, vážnosti, charismatu apod. jaksi uměle, je to opět budování něčeho mimo vlastní střed a proud lásky se vytrácí. Nahrazuje ho charisma ega - vytvarované obdivuhodné osobnosti (nebo kreatury). Budování "osobnosti" si můžeme ověřit tím, zda nás na lidech fascinuje ona spíše skoro až pyšná samozřejmá osobnost nebo charisma lásky a moudrosti. Přílišné vzhlížení k úspěšným manažerům, politikům, případně i důstojníkům apod. 

8) Dalším úkrokem je posuzování: Máme pocit, že je to nutná přirozenost člověka a že naši lásku a spojení se světem neohrožuje. Vždyť jenom používáme rozum - byli jsme jím obdarováni. Jenže rozum jsme neobdrželi k posuzování druhých, ale k rozhodování našich vlastních činů a to je velký rozdíl. Opět - posuzování lásku přímo kazí, znemožňuje: Nemůžeme něco, někoho přijímat takové jaké to je (byť se k tomu, němu budete chovat podle největší lásky k sobě, to jest s vlastními hranicemi), když posuzujeme. "Nesuďte, abyste nebyli souzeni" je tak triviální věta, ale není snadné ji vždy dodržet. Patří sem i nepokora k cestám našich blízkých: Nepřijetí učitelů, kamarádů a partnerů našich blízkých (zejména dětí), kteří nutně formují tohoto našeho blízkého člověka. 

9) Jiným možným úkrokem je politika a vojenské strategie. Přímo to spolu souvisí: Když se daří, stačí politika. Když se nedaří nebo jsou potřeba nějaké expanze, navazuje na to vojenství, minimálně harašení zbraněmi a demonstrování síly na moři apod. Ponechme tedy stranou vojenství a vystačme si s politikou: Politika je speciální zkušenost, kdy člověk může pocítit, že nelze zároveň něco velkého nesourodého s nesourodými partnery řídit (je to docela rozdíl od indiánského náčelníka) a zároveň cítit lásku. Politika tak hodně zaměstná hlavu, že leckterá může mít dokonce pocit, že praskne: vymyslet tak komplexní řešení na komplexní problémy. Ozývá se i solar plexus s otázkou moci ve vyjednávání. Srdce tam většinou nemá co dělat. Alespoň ne ve strategiích a vyjednávání většiny politiků. Srdce lze pocítit v hovorech s občany nebo pro občany a srdce je vždy přítomno u nejvyspělejších politiků, kteří mají nadhled. Pokud se úkrok do politiky bez srdce udělá hodně a odvede se život člověka více touto cestou, může dojít až k pocitům pýchy, moci a srdce je dlouhodobě ztraceno. Takový člověk již není schopen s pokorou přijímat běh událostí a cítit skutečnou lásku. Jinak je politika velmi zajímavá zkušenost a ke zkušenostem na planetě Zemi patří i ta.

10) Podobné je to při jakémkoliv zachraňování čehokoliv, kam spadají nejen někteří rodiče, terapeuti, ekologové, ale vlastně bychom sem mohli zařadit i nacisty: Nejednalo se totiž jen o akt moci (který by patřil výše) a o akt zraněného ega a poškozené osobnosti (který by patřil mimo tento výčet a to do hlubokých bolestí ega, které řvou na povrchu v nějaké šílené činnosti), ale i akt zachraňování světa od "nebezpečných" etnik. 

A zde se dostáváme k našemu problému: Stává se světu, že se ve svém životě čím dál více vzdaluje lásce a zabloudí příliš do nějaké z těchto k vyzkoušení nutných odboček - slepých hravých přirozených zastávek Stvoření na Cestě.Pokud jsou to pouze činnosti a jinak proud lásky běží, je to normální koloběh života. Někdy se ale stane, že lidé potřebují skokově posunout na cestu lásky a potom vyvolají nějakou silnou situaci, která je na tuto cestu vrátí (nebo vůbec poprvé v širším než rodičovském měřítku dostane). Jednou z takových událostí je válka: Ať už jde o výše popsané jevy, degeneraci společnosti nebo vyloženě "ďábelské" zkažené směry nebo v egu i charakteru velmi "nemocní" jedinci typu SS a gestapáků převýší určitou mez (viz v popisu větších odchýlení od Celku v rámci    http://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=611973.

Nelze posuzovat, která z těchto variant nastala (většinou všechny zároveň v nějaké poměru) a jen neuvědomělejším duším v tu chvíli připadá nutná katastrofa jako pochopitelná a katarzní. Pokud ale lidé mají možnost se vrátit do nějakého minulého válečného života (pokud to není jen návrat do kolektivního nevědomí - nemůžeme 100% vědět), tak kromě otázky nějakého vlastního násilí (nebo nevážení si těla) tam lze dohledat i tato témata. Ať už se jednalo o ztrátu milované osoby, šťastné shledání, přežití, nějaké utrpení nebo naopak selhání a okouzlení charismatem síly osobnosti, moci a vojenství, selhání ve statečnosti a důvěře v Existenci. Nebo šlo o vlastní totální zvrhnutí se apod., které jsou v nepřijetí sebe a s pocity viny odrazovým můstkem do dalšího života - pokud minulé životy jsou a není to jen dílem kolektivního nevědomí v rámci vývoje člověka - každý k tomu přistupte podle svého založení. 

Každopádně v tomto životě (i kdyby byl jen jeden) zajít do jakékoliv z těchto slepých uliček příliš - kdy se odpoutáme od srdce, nás v konečném efektu nečiní šťastnými a neumožňuje nám dojít Cíle na Cestě. Dojít k maximálnímu Vědomí, Lásce a spojení s Celkem.

Přeji vám, abyste na svých cestách neopustili světýlko srdce a to nejen v povědomí, ale ve skutečném prožívání. 

Srdečně Alena Kulhavá