Kdy se ve svém životě setkáváme s ďáblem a jakou má kvalitu?

Ďábel není nějaká pohádková vymyšlený postava - i když v pohádkách se vyskytuje, jelikož jsou odrazem naší kolektivní psychiky. Různá náboženství se také opírají o osobní zkušenosti. Vítejte v kraji zásadních entit.

Co to asi tak je ďábel se čím dál více shodne jak psychologie, tak různá náboženství, tak hermetismus a velmi podobně mluví jak klasické pohádky, tak osobní zkušenosti lidí i 21.století. Ďábel je nějaká entita, která má svůj tvar, ale přitom není osobou tak, jak osobnost v lidském světě chápeme. To, že má svůj tvar znamená, že u ní můžeme vnímat určité vlastnosti, můžeme s ďáblem komunikovat a může se u lidí, kteří mají vizuální tendence, projevit i jako zjevení tváře - většinou tváře s neuvěřitelným šklebem. 

Tenká hranice vede mezi ďáblem a Lillit. S ďáblem se dá podle psychologů i ze zkušenosti lidí komunikovat. S Lillit naopak není vůbec radno ani komunikovat, ani se jí snažit porozumět, natož ji následovat. Tenká hranice je v tom, že obě kvality lze vyvolat podobnými procesy a potom může být těžké je od sebe oddělit a také není toto přesné rozdělení v 21.století přesně uchopeno. Je možné, že některé kvality, které zde popisuji, by už částečně patřili Lillit, byť jsem se linku snažila udržet.

Ďábel je ta část z nás a ve světě, která člověka odvádí z Celku. Jak může být zároveň v nás a zároveň ve světě? Přesné propojení těchto dvou pobytů neumím vysvětlit, snad jen příměrem: Poznáte, když vejdete do místnosti, že se v ní někdo hádá nebo hádal, i když jste ještě ty osoby ani neviděli a neslyšeli: Pozná to velmi dobře např. i dítě, když přichází domů a odemyká dveře bytu. Podobně to může být i s jakoukoliv myšlenkou, která vám uzraje v hlavě a zároveň ji může zachytit někdo v místnosti nebo i někdo velmi vzdálený (nejčastěji to bývá mezi milenci, manžely, matkou dítětem, dvojčaty). Tak jako zde je něco ve vás a zároveň je to projeveno jako určitá nehmotná substance mající tvar ven, podobně je to možná! s ďáblem. 

Ďábel je ta kvalita v nás - nebo projevená entita, která nás zasáhne, která nás ponouká. Ponouká nás k pocitu, že jsme odděleni od celku, že jsme samostatné jednotky. Že pro nás neplatí univerzální Řád vesmíru se vším všudy (fyzikální zákony, jemnohmotné zákony, zákony příčiny a následku, zákony samsáry apod.). 

V jakých situacích se můžeme dostat do kontaktu s ďáblem? Uvedu některé z nich:

A) Člověk se setká s jiným člověkem, který je v intenzivním kontaktu s ďáblem, pohybuje se za hranicí, je mocenský nebo minimálně je na hraně pokušení a tento člověk (nebo i samotná situace či naše naladění) ho ponouká k nějakému činu za hranou:

a) zkusit něco ukrást

 b) skočit do silnice, aby se auta vyhnula (jedno z pokušení Ježíše Krista na poušti: Měl skočit ze skály s tím, že ho andělé zachrání)

c) zahrávání si s magií - pokusit se něco ovlivnit vycvičenou silou mysli, speciálními technikami apod. (Ježíšovo pokušení si vykouzlit jídlo). 

d) zkusit někoho šikanovat - schválně, jak bude jednat

e) vyvolávat duše zemřelých nebo vyvolávat Ďábla

Zajímavou zkušenost učinil jeden můj velmi blízký člověk, který v 17 letech s kamarády vyvolával jak duše mrtvých lidí, tak se pokusili vyvolat ďábla. Jelikož to byli velmi chytří a myšlenkově silní lidé (dneska profesoři na Univerzitě Karlově nebo středoškolští profesoři), skutečně se jim ďábla podařilo vyvolat: Zasáhla je archetypální entita, která je tu posilovaná dlouhá tisíciletí (stejně jako dobré kvality) a propojila se s jejich osobnostmi. Začaly se dít podivné věci v místnosti a můj blízký i jeho kamarádi zahlédli škleb, který se dá jen těžko popsat. Škleb, který je zároveň děsivý a zároveň je bolavým výsměchem pro všechny, kteří se odvážili jít za hranici a tento archetyp k sobě v syrové formě přivolat. Od té doby mají tito lidé čas od času běsy, nemohou někdy v noci spát, protože se k nim tato entita vrací. Vrací se k nim občas i v situaci, kdy při nějakém delším večeru s přáteli vypijí jen o něco více vína (čímž se oslabí jejich ochranné možnosti). Nakolik k sobě nějakou entitu tito muži přivolali a nakolik oživili vlastní část sebe sama, se nikdo nedozví. Je to propojené. 

B) Co to suché dubové listí místo peněz a neuvěřitelný smích šklebu Ďábla - Satana? 

Pokud přitakáme zcela Ďáblovi - tj. jsme ochotni obětovat vlastní duši za bohatství, čeká nás bolavé prozření a těžký návrat zpět. Suché dubové listí symbolizuje buď ztrátu v našem životě (rychlejší forma učení - nějaká ztrátová událost - ta lepší varianta) nebo to, že na konci života velmi bolestně zjistíme, že žádné finance, žádná moc ale ani žádné vnější radovánky (včetně cestování po krásných krajích, bohatýrské večeře) nás sami o sobě nemohou udělat šťastné a odcházíme z tohoto života jen se suchým listím - nenaplněni vlastním vnitřním štěstím, láskou a službou pro ostatní. 

C) Jak se dívá na souvislosti prožívání kontaktu s ďáblem psychologie? 

Z vlastní zkušenosti nebo z psychologie víme, že dítě se cítí do jistého věku součástí celku a i spojeno s matkou. Po té se jeho vědomí odděluje a vzniká takzvané ego - vědomí sebe sama jako oddělené jednotky z masa a kostí, s vlastním vědomím. Dítě začíná používat slovo "já", zvyšuje se osobní vůle a chtění. To samo o sobě není ďábelské - je to přirozený vývoj lidské bytosti. Zkušenosti na planetě Zemi jsou právě toho typu, že zde jednáme sami za sebe ze svobodné vůle a máme za to vlastní odpovědnost. Tím prožíváme, sbíráme zkušenosti a zároveň žijeme zkušenosti a vědomí pro celek. Ego - vědomí odděleného já je také velmi důležité při nebezpečí nebo hledání cesty: Člověk jedná sám za sebe, v koncentrovaném vědomí ochrany a směru sebe sama (případně až na druhém místě i pro celek). 

To, co komplikuje "hru na Stvoření" nám civilizovaným lidem je "projekční zóna ega" "společenské role" "očekávání druhých" apod. To je ta část ega, kterou se lidé (včetně terapeutů) snaží v rámci terapie i duchovního zrání integrovat, aby nebylo zcela oddělené a nekonalo svoji vlastní činnost bez ohledu na to, co jako Duše nebo i jako přirozená část ega chceme. Tato část projekční číst ega vzniká někde kolem tří let věku a má také svůj smysl: Skrze jednotlivé role a očekávání od společnosti se učíme dalším dovednostem, které by nás možná ani nenapadlo se učit. Přesto pokud tuto část v sobě časem neintegrujeme, odvíjíme svoji základní hodnotu od toho, jak se nám daří naplňovat očekávání druhých, jak jsme chváleni za to, co jsme dobrého vykonali apod., tak se v pozdní dospělosti můžeme dostat do vnitřního rozporu, který může vést až k projevení ďábelských kvalit: Už vlastně nechceme naplňovat nějaká očekávání, dosahovat určitého postavení ve společnosti apod., ale neumíme se z toho vzdálit. Už třeba ani nemáme sílu dělat některé činnosti, ale neumíme si představit žít období žití v sobě sama (popřípadě s užším okolím), kde už nás nebudou čekat pochvaly za vykonanou činnost. Z tohoto rozporu může vzniknout agrese a skutečně něco, čemu bychom mohli říci ďábel: Není to totiž čistá agrese reagující na nějakou situaci. Je to hlubší záležitost odděleného ega od Já, které se proměňuje v ďábla. 

Ďábel tohoto typu může páchat jakékoliv činy v nás, abychom si ospravedlnili vlastní chyby, slabosti. Není to ale integrace, hluboké přijetí těchto slabostí a chyb (to by bylo žádané), je to naopak povrchní ospravedlnění, hledání viníků jinde a projekce na druhé. Může se i mstít.

Ďábel v nás nás také může dohnat k vykonání nějakého zoufalého činu v situaci, kdy propadneme strachu ze smrti v tom smyslu "smrti našeho odděleného vědomí" nebo při vážných potížích (např. se zákonem) s rizikem smrti u našeho blízkého. 

D) Zraněné ego a ďábel

Pokud je člověk zejména v dětském věku hluboce zraněn ve své osobnosti, může ho to vést k vnitřní transformaci nebo bude mít náchylnost při opakovaných zraněních dělat bolavé věci i druhým. Nedá se říci, že platí jedno nebo druhé. I člověk, který zraněné ego užívá k vlastnímu růstu může někdy jednat tak, že se posléze diví, jak se k druhým lidem choval. Na druhou stranu člověk, který se zdá jako "by byl posedlý ďáblem" - tak velkou bolestí, kterou přenáší na druhé lidi v destruktivních činech, může po čase dojít vnitřní transformace. Jiní zranění lidé mohou být vnitřně bolaví celý život a nemusí se to u nich projevit ďábelskými způsoby.

Hluboká zranění osobnosti (a tím větší odtržení ega od duše) může nastat v prenatálním věku (např.nechtěné početí) nebo nejčastěji nastává v dětství od rodičů, vrstevníků, učitelů. I v dospělém věku může být člověk vystaven tomuto nebezpečí a to v partnerství nebo manželství. Speciálním případem může být, když v době své transformace navštíví člověk nedobrého nebo neprofesionálního terapeuta (psychoterapeuta, rodinné konstelace, holotropní dýchání, léčitele, vědmu apod.), který místo průvodcovství provozuje posuzování-souzení. Zejména v situaci, kdy člověk prochází procesem "přijímání sebe sama", může tento zásek způsobit nemalé komplikace místo toho, aby byl pomocí. Nic ale není náhoda: Je snadné přijmout sebe sama i se svými stínovými stránkami v milující rodině, bez hlubších zranění ega. "O několik levelů výše" jde o "hru Stvoření" když má člověk nějaký handicap nebo se u něj zkombinují výše zmíněná zranění.

Pokud vnitřně zranění lidé dělají bolavé věci druhým, nepomůžeme jim ani sobě, když je odsoudíme. Měli bychom se asertivně vymezit vůči jejich konání  - a tím jim podat i zpětnou vazbu, ale zároveň potřebují cítit, že nejsou jako lidské bytosti odsouzeny. V případě přílišných zraňování má člověk samozřejmě právo z takového vztahu (osobního, pracovního) nebo společnosti odejít.

E) Jak se ďábel vztahuje ke strachu? 

Strach postihuje čas od času každého z nás. Psychologové i duchovní se shodují na tom, že veškeré strachy mají v konečném důsledku jeden kořen - a to je strach ze smrti. Ve strachu máme úplně nejmenší energii (menší i než při lítosti nebo vzteku) a jsme velmi snadno ovlivnitelní. Třeba i zoufalou potřebou boje o vlastní život - ať už bojem skutečným nebo právě dojde k podlehnutí na nátlak jiné osoby a uděláme nějaký zoufalý čin pro záchranu sebe nebo bližního. Strach ze smrti je opět jen připomenutím alespoň částečného oddělení od celku. Žádný strach ze smrti mají ale pouze Realizovaní lidé. 

F) V čem spočívá problematičnost "chtít mít věci pod kontrolou"? 

Pokud chci mít věci pod kontrolou (což je něco jiného,než být v pozornosti), jednám ze svého omezeného ega, svého chtění a nemusí to dopadnout dobře. Dost často takový člověk zažije situaci, že život sám mu jeho brnění kontroly svého života nebo dějů a událostí okolo něj nějak naboří: Nehodou, nečekanou událostí apod. 

G) Ďábel a spasitelský komplex

Tomuto pokušení na určitý čas podlehlo řada krásných lidí, kteří se snažili o dobro, řada z nás má tyto zkušenosti. V situaci, kdy se nějaký člověk vydává problematickou cestou nebo kdy se svět vydává problematickou cestou, mají lidé se zájmem a chutí pomoci někdy tendenci dávat nevyžádané rady. Určitá "ulítnutí tohoto typu" nejsou přímo ďábelská, jsou spíše důsledkem momentální snahy pomoci a nedostatečného vědomí hlubších souvislostí - Cesty toho druhého, případně nepozornosti v jednání. Také intenzivní práce - komunikace s politiky, inspirace lidí atd. je projevem spíše určité aktivní fáze života dané osoby, někdy může být i posláním celý život. Pokud ale tato tendence přeroste do pocitu odpovědnosti za někoho druhého, případně stát, celý svět apod., bez pocitu "jsem jen zrníčko písku" nebo ještě lépe "služebníkem nebo hudebním nástrojem", pak člověk na sebe bere opět odděleným způsobem Moc, která patří Existenci jako celku. Popírá i nutnost svobodné volby druhých lidí. Nevnímá, že se může snažit o to, co cítí (co má za úkol dělat anebo naopak prosazuje vlastní vůli), ale druhý člověk nebo svět může jít i tak zcela jinou cestou.

Někdy to může být jen krátkodobější (jednorázová či opakovaná) zkušenost lidsky či společensky aktivního člověka. Bolavé je, když v tom člověk žije celý život - v pocitu vlastní "svatosti a Proroctví" a na konci života se mu také "ďábel vychechtá do tváře" - resp. člověk pochopí svůj omyl - že celý život žil oddělený od Celku možná i větším způsobem, než "obyčejní smrtelníci."

Ostrá hranice mezi spasitelským komplexem a touhou po moci neexistuje, ale přesto jsou to trochu jiné věci - je to škála motivů. 

H) Jak souvisí ďábel s touhou po moci? 

Ve chvíli, kdy se necítíte jako "hudební nástroj hlubšího vědomí - vlastní duše propojené s celkem - Vesmírem", buď jen konzumně žijete, jste vystaveni mystériu a péči o vlastní rodinu (hodně starostí a lásky, takže vám na nic jiného nezbývá čas ani myšlenky), přirozeně pracujete a dosahujete určitého postavení, nebo se přímo setkáte s touto "dábelskou" entitou  - tématem vlastní moci, které se musíte umět postavit. Tato lekce se týká lidí, kteří jsou politici, učitelé, manažeři, šéfové, ale i terapeuti apod. Všechna povolání, která mají co dočinění s ovlivňováním jiných lidí a běhu událostí. 

Pokud je duše člověka volána k těmto lekcím a zkouškám, bývají to jedny z nejtěžších lekcí, proto mějte prosím slitování s těmi, kdo těmito zkouškami někdy neprošli a třeba se pokusí jimi projít znovu a lépe. 

Politici mají velmi obtížnou situaci, neboť za nimi musí být vidět výsledky jejich moci: Výsledky toho, že se jim podařilo přesvědčit ostatní politické strany o nutnosti-správnosti nějakého řešení. Těžké je to tehdy, když mají jiní politici klapky na očích, neexistuje jednoznačné řešení (co je skoro vždy) a nebo mají jiní politici něco jiného v programu a mohla by jejich politická strana předčasně z politiky odejít (což politici také samozřejmě nechtějí). 

Učitelé stejně jako rodiče nejsou kamarády a partnery dětem - resp. mohou jimi být tím více, čím jsou děti vyspělejší nebo to dovolují přirozené podmínky. V určitých situacích a nastavení dětí, stejně jako věku dětí to tak zcela být nemůže - neexistuje na to žádný návod. Potom je nutné, aby dospělý neustále byl v pozornosti, aby nebyl zbytečně autoritářský a mocenský, ale také nevypadl ze své role a nevedl nevědomky děti k bezhraničnosti a beztvarosti. 

Téma manažerů a šéfů je celkem zřejmé, ale dobrých terapeutů stále není dostatek: Zde více než jinde je důležité si ponechat vlastní tvar a hranice, být skutečným průvodcem druhému člověku, mít do jisté míry odpovědnost za průběh procesu (z pozice zkušenějšího i role), ale zároveň dávat klientovi maximální prostor, prostor pro jeho vlastní růst a nepřebírat odpovědnost za jeho život. 

Pokud se to nějakému člověku zejména ve výše popsaných povoláních nedaří - balancovat vlastní mohoucnost s organickým průběhem událostí a vývojem lidí a procesů kolem nich, je reálné nebezpečí, že se ego utrhne a z bolesti z vlastní bezmoci začne trojčit a chtít maximálně ovlivnit jiné lidi, běh událostí.  Může to dospět až k chuti zbavit se  lidí, kteří jsou nepohodlní  dodávají pocit bezmoci (i když nemusí být vůbec zlí a příliš problematičtí).

Pokud se do vedoucích postavení dostanou lidé, kteří mají zájem něco pozitivně ovlivňovat v souladu s vesmírem, pokušení moci se jim nevyhne, ale mají šanci ho zvládnout. Pokud se do vedoucích postavení dostanou lidé s touhou věci měnit (bez vědomí toho, že jsou pouhými nástroji, bez vědomí pokory), je dost možné, že je funkce pohltí a propadnou alespoň na čas ďáblu. Pokud jdou do funkce dostanou lidé frustrovaní, kteří si potřebují zvýšit vlastní sebevědomí nebo absenci či nenaplnění sexuální či vztahové roviny, pak často bývají v největším ohrožení propadnout ďáblu a to na delší dobu.

Lidé ve vedoucích pozicích se mohou dostat do situace, kdy se věci výrazně nedaří nebo udělali nějakou chybu. Pak mohou obviňovat z nezdaru druhé nebo začít agresivně kopat kolem sebe - zraňovat a ponižovat podřízené, protože se bojí ztráty moci. Ztráty kontroly nad situací, případně ztráty svého místa. Projevuje se to i u vedoucích, kteří jsou velmi dobří lidé. Jsou to jedny z nejtěžších zkoušek vedoucích postavení. I z toho důvodunení dobré se s vedoucím kamarádit: Může se stát, že nějakou situaci i při vší dobré vůli nezvládne a potom je podřízený zbytečně hluboce zraněný. 

CH) Co je ďábel pro Židy, křesťany a muslimy? 

Je to entita oddělená od Celku - tj. oddělená od Boha (čili univerzálního vědomí). Je to vlastně jiné vyjádření toho samého, co jsem popisovala výše: Chtít mít věci a události pod kontrolou, případně běh událostí výrazně ovlivňovat bez ohledu na to, co je dobré pro Celek (vědomě či nevědomě). Může se to týkat jak pozemšťanů, tak to křesťané vztahují i na sféru andělskou, kde se prý odehrálo něco podobného: Jeden z archandělů ztratil kontakt s Celkem, získal pocit vlastní oddělenosti a moci a tak se z něj stal padlý Anděl - Lucifer. Podle všeho pomáhá lidem, když jsou v kontaktu s pokušením. Provází je temnotou - je totiž Světlonoš - ale to tak, že si tu bolavou zkušenost selhání musí odžít. 

Ďábel je spojen s pocitem vlastní moci (nenavázané na hlubší běh událostí) a také s pýchou - pocitem vlastní nadřazenosti. I proto je nebezpečí, že se ve velkém souzení uvelebí revizoři, inspektoři, soudci, ale i ředitelé, zástupci škol a někteří učitelé a někteří terapeuti. Samozřejmě také politici.

"Nesuďte, abyste nebyli souzeni" je zrcadlo, které si můžeme v každou chvíli sami sobě nastavovat jako prevenci před pýchou.

Židé, Křesťané a muslimové, ale i další lidé vnímají, že jednotlivá oddělení se od celku mají archetypální povahu a jsou nějak vzájemně propojena - tvoří dohromady jakoby jedno velké oddělení, které má svůj tvar a to nazývají právě ďáblem (i když to se může vztahovat i k jednotlivci) nebo  Satanem. Pojmosloví není jednotné a zvláště, když nemáme přesné překlady z hebrejštiny, aramejštiny atd. 

V křesťanství atd. znamená ďábel - diabolos také "ten, který rozděluje."

I) Diabolos - ten který rozděluje

Nejkrásnější pocit moci nebo autority je samozřejmě ve chvíli, kdy nějaký celek automaticky následuje naši vůli. Pokud se tak ale neděje a nesejdeme do srdce, abychom a) bez tlaku a očekávání výsledku inspirovali jasnějším vyzařováním druhé b) smířili se s rozdílnými pohledy a vůlemi a pracovali skutečným manažerským způsobem (pokud je nám to umožněno), tak se můžeme dostat do potíží: Do pokušení zneužít vlastní moc k procesu "rozděl a panuj." 

Děje se tak rozličnými způsoby, např: 

a) vyvoláním pocitu rozkolu, viny ve skupině či u jednotlivců, nedobrého průběhu věcí tak, aby se celek společnosti (nebo jen celistvost nějakého člověka) oslabil a začal se zabývat  frustracemi člověka, který rozkol vyvolal, domnělými problémy apod. 

b) rozdělit společnost tím, že některým se podají mylné nebo pomluvami či negativismem zabarvené informace

c) vytvoří se přímo situace sočení jeden na druhého, případně se zmanipulují někteří lidé do provizorních spojenců

d) přímo se znemožní nějaká pozitivní aktivita celé skupiny nebo nejlépe části skupiny či klíčovým jednotlivcům (či vedení skupiny). 

Pak je možné rozdělené nespolupracující lidi snadněji ovládat. Někdy dokonce nejde ani o potřebu druhé lidi ovládat - když není v čem a věci běží samozřejmě (a když dotyčný ani není ve vedoucí funkci), ale dotyčný ve všeobecném zmatku a negativních procesech získává pocit důležitosti, pocit, že "se konečně něco děje" a také ze situace často čerpá negativní energii.  

V nejdestruktivnější podobě to může také znamenat "když se necítím dobře, šťastně, fyzicky či vnitřně silně nebo důležitě či mocně já, nechť se cítí špatně i ostatní."

Extrémem ve válečných oblastech potom je situace, kdy do oblasti míří třeba i složitým způsobem humanitární pomoc a místní člověk v intenzivním kontaktu s ďáblem předání nevinným trpícím lidem této humanitární pomoci zamezí. Zničí celou operaci spolupráce a podpoří utrpení druhých. 

J) Proč se ego a ďábel vztahuje k mysli? 

Pokud se ztotožňujeme s myslí, vlastním myšlením a jsme odděleni od Duše a srdce (kde sídlí láska a odpuštění), tak se můžeme dopouštět vědomě či nevědomě škod na jiných lidech či procesech. 

Pokud jsme totiž pouze v mysli, podporujeme svůj pocit oddělenosti, hledáme řešení poměrně složitým způsobem. Můžeme se také zacyklit v přemítání o minulosti, kterou nezměníme, ale může v nás - pokud nejsme v kontaktu se srdcem a láskou sama k sobě sama - vyvolat nepříjemné pocity bezmoci, vzteku či sebelítosti. Můžeme se také zacyklit v budoucnosti, do které začneme vkládat přílišné naděje a hlavně pocit toho, že právě my to změníme, že máme jako jedinci moc to vůlí a konkrétními činy změnit - bez ohledu na záměry jiných lidí a celého vesmíru. Bez ohledu na učební lekce, kterými mají lidé okolo nás projít, ať se nám to líbí, nebo ne. Opouštíme svou roli "flétny",pokorného člověka, který dělá to, co má dělat.  Opouštíme roli člověka, který ví, co má  dělat, protože je v kontaktu s Duší (vědomím, intuicí, svědomím) - emocemi (pokud je nutné se vymezit např. akutním vztekem), srdcem (láskou, trpělivostí a odpuštěním). Je v kontaktu i s myslí, která má být poradním orgánem, ale ne jediným velitelem. 

Výsledkem mohou být manipulace (a to i při těch nejušlechtilejších záměrech - viz rodiče, dospělé děti ke starouškům, učitelé, manželé apod.), neuvěřitelné domněnky, bezcitnost, nepochopení druhých, nerespekt k druhým (sekundárně, podobně jako u tématu moci). Výsledkem může být také nekončící diskuse, přesvědčování do úmoru a rozdělení a nespolupráce (diabolos) všech zúčastněných, totální zoufalost a negativní vyzařování, společenské hry, komploty apod. A to i v situaci, kdy to nějaký člověk "zprvu myslel vlastně dobře" s někým nebo v nějaké situaci. Problém totiž je, že když člověk něco vymyslí hlavou (tím hůře, pokud má zraněné ego nebo mocenské tendence) a jeho postup se nezrealizuje, není schopen se s tím smířit a dost často začíná páchat zlo: vydírání, slzy ze vzteku-ztráty moci, bezhraničnost apod. 

K) Jak se může ďábelské mocenské činění proměnit v totální nihilismus?

Pokud se nijak nedaří vyřešit vlastní bezmoc, která pramení z pocitu oddělenosti od celku, ztráty smyslu života nebo z pocitu významné nespravedlnosti, může časem dojít k nihilismu. To vidíme u agresivních alkoholiků, psychopatů, některých demonstrativních sebevrahů, některých politiků, ale zejména dnes u muslimských teroristů  a sebevrahů. Jejich pocit frustrace, kdy žili poměrně přísné, ale žitelné náboženství na jedné straně (mnohem volnější, než dnes) a jejich země rozložily západní země stylem "rozděl a panuj", se obrátila k ultraislámu nebo nihilismu. Nihilismu, který nemusí být ani vázaný na náboženství (to se týká spíše frustrovaných potomků gastarbeiterů v západní Evropě). Není možné to omlouvat, ale je třeba vnímat celý proces vzniku toho problému, na kterém mají podíl jak vlastní země (větší emocionalita a určitá agresivita Arabů, kterou známe i z historie, větší jazyková a historická komplikovanost Koránu, rozmíšky mezi sunnity a šiíty), ale i západní země. Západní země tím, že  podle úsloví "rozděl a panuj" zrušili také ministerstva náboženství, která coby "univerzity" dohlížela na to, aby imánové nevykládali islám po svém - agresivně nebo vyloženě hloupě. 

Do nihilismu se může dostat kdokoliv a nemusí to mít podobu sebevražedných atentátů, ale stačí konzumní způsob "přežití" života - doby na Zemi - místo toho, aby se člověk rostl, sbírat zkušenosti, aktivně radoval z krás naší planety, opatroval ji a radost a lásku šířil dál. Nihilismus je také přejídání se u počítače, hraní mobilních her (v přemíře) apod. 

L) Zlomení pečetí a anihilace

Pokud nihilismus a překročení určitých pravidel (obrovské agrese, velké manipulace, magie apod.) překročí určitý rámec a člověk neodchází ze života nějakou událostí, může dojít k anihilaci, která je většinou spatřovaná jako zvláštní druh "shoření", které ale vlastně shořením není. Můžeme žasnout nad zázrakem hmoty - pomalých entit, které vznikají tím, že se hmotové vlny (viz kvantová fyzika) potkávají - interferují - a pokud mají dostatečnou energii (frekvenci kmitání), tak nechají vzniknout fotonu, elektronu, protonu a neutronu (zjednodušeně). Opačný - o nic zázračnější proces je proces anihilace, kteří znají fyzikové z vesmíru, na Zemi a zcela výjimečně i u živých bytostí (lidí). Jde o proměnu hmoty zpět na energii - resp. "pouhé" (zjednodušeně) zrušení interferencí. Proč zcela výjimečně u živých bytostí? Živé bytosti disponují vědomím, které drží hmotu pohromadě (dokonce v živém celku) a pouze pokud jsou významnou měrou odděleni od celku (neboť vědomí vytváří hmotu), tak může dojít k anihilaci. Nemusím dodávat, jak extrémně destrukční duševní proces to musí už být, aby u někoho došlo k anihilaci (popisované v historických knihách i Bibli, prý i v současnosti, ale je to velmi velmi vzácné). 

Pokud dojde "ke zlomení pečetí" - tj. určitých vědomých a energetických pojistek u člověka, dochází k anihilaci nebo rozpadu duše. Pokud dochází ke zlomení pečetí v rovině konání lidstva jako celku, důsledky jsou pro lidstvo jako celek, ale tím se zde nechci zabývat. Píši to zde pouze proto, že oddělení od celku, naprostá dominance mysli (nad Duší a srdcem), propadnutí moci případně nihilismu jsou skluzavkou někam, kam bychom nechtěli, věřím, nikdo z nás padat. Přesto zkušenosti s ďáblem zažíváme všichni a jsou nám často těmi nejsilnějšími a nejcennějšími zkušenostmi (kromě zážitků hluboké lásky a nesmírné krásy), které v lidském životě můžeme zažít. Přeji vám, abyste nemuseli padnout příliš hluboko a zároveň jste si z takových situací odnesli co nejvíce poznání, vědomí a Světla. Přeji vám, abyste také vnitřně chápali (nebo alespoň neodsuzovali) pády jiných lidí. 

Srdečně Alena Kulhavá