"Jak chutná moc" - moje osobní zkušenosti z mé moci v politice

Je jiné o tom číst a jiné to prožít sama na sobě. A je zajímavé, co prožívá člověk, který o tom četl, který má odstup a stejně vejde do určitých slepých uliček. Ale to jsou právě zkušenosti s rozmanitostí života. Konec je nejlepší

Můj zájem o veřejné dění v hlubším slova smyslu (kromě doby sametové revoluce, kdy jsem jako děti byly velmi aktivní a vyrostli na tom) začal v roce 2014 v rámci situace na Ukrajině. Větší a zásadnější téma pro mě byla migrace a islám. Než jsem v roce 2015 k tomu napsala svůj první článek, už jsem se od roku 2014 scházela s odborníkem z praxe, který toto téma žil každodenně ve své práci. Vznikl tak komplexní článek praxe a také duchovních přesahů celého tématu, včetně historického kontextu. Ten a i následující svojí délkou už vlastně byly spíše odbornější studie, než články. Následovalo další zajímavé zrání společnosti a moje, kolokvium v rámci vysokých škol a pak nastal rok před volbami: Ponořila jsem se do všech témat a sama a i s pomocí odborníků na různé oblasti jsem si ujasnila, politickou stranu s jakým programem bych chtěla volit. Rozepsala jsem to do článků a zaslala demokratickým politickým stranám. Postupně mi z reakcí vykrystalizovaly tři reálně volitelné a blízké a s těmi jsem spolupracovala dál. Do osobního kontaktu jsem se dostala s tou nejbližší, přesto si ponechala myšlenku poměrné volby (jen pro sebe, v současné době je v Čechách nereálná). Podobně jsem se zabývala prezidentskými volbami. Tím by se mohla moje občanská práce završit, ale ona právě pokračovala dál.V rámci předvolební kampaně do parlamentu jsem komentovala projevy leaderů Lidovců a přestože si v řadě věcí nedali nejen ode mě poradit a řadu věcí jsme nikdo z nás neodhadli, čistá věcná prezentace, blízký program, Bělobrádkova kniha, která stojí za přečtení i dnes a i možnost komunikace, společná témata s Marianem Jurečkou i u mě ve škole, jeho duchovní přesah (stejně jaku u prezidentských voleb přesah Pavla Fischera) mě vedlo k tomu, že jsem s nimi spolupracovala i dále: Komentovala jejich projevy, dávala zpětné vazby, inspirovala do další vnitrostranické a vnější politiky, kladla otázky. Cítila jsem, že to tak mám dělat a že se moje takto intenzivní práce zakončí, až se mi podaří projednat maximum ze zemědělství, životního prostředí a školství.

Kandidaturu do místního zastupitelstva jsem nakonec nepřijala, protože nevím dne ani hodiny, kde budu bydlet, až se vdám a vzhledem k dalším aktivitám ve škole atd. bych to už nezvládla a ráda dělám věci pořádně.;Co jsem si z politické zkušenosti odnesla:  

- Zjistila jsem, že když je člověk hodně autentický, studuje materiály a přichází s konkrétními otázkami a návrhy, přirozeně se v rámci politických stran stane to, že s ním začne komunikovat nejvíce ta politická strana, ke které má programově nejblíže. Zároveň se moudří lidé i z jiných politických stran neuzavřou. Také se má možnost seznámit s řadou odborných osobností: Buď si s nimi domluvit schůzku, nebo člověka po komunikaci po emailu samy vyzvou. Jindy dokonce i samy o sobě.Tak je také jasné, že člověk se může do politiky zapojit aktivně a napřed třeba jako aktivní občan, posléze může  vstoupit do strany (a nemusí - tak jako já potřebuji být nezávislá), spolupracovat na užší úrovni. Případně zastávat nějakou funkci podle toho, kde je skutečně potřeba (to je prověřeno demokratickým systémem demokratických politických stran v rámci systému různých voleb na kandidátky).

- Ověřila jsem si, až jak politika řadu lidí mění, podobně jako i jiné profese vyžadují alespoň na čas odstup: U učitelů jsou to dva měsíce prázdnin a prázdniny v průběhu roku, chybí sabatikální rok jiné činnosti (tak se někteří učitelé ze škol vzdalují do jiné profese a zase vrací, ale není to snadné, protože učitele právě na krátko nikdo přijmout nechce), tak i politici potřebují odstup, jinak se u nic začne projevovat únava z politiky a určité stereotypy a "gumovitost."  Větší naději jak na ochranu před výše zmíněným, tak před záležitostmi vlastní pýchy a chuti po moci mají duchovní lidé (a tím nemyslím nutně ty, kteří chodí do kostela), protože jejich spojení s Existencí a vědomí, že jsou jen boží nástroje (křesťanství, karmajóga, budhismus atd.) jim dává korekci a rovnováhu. Přesto ani ti nejsou od určitých záležitostí uchráněni a to bych chtěla dokumentovat na svém příkladu:

- Jsem si vědoma toho, že jsem zrníčkem písku, resp. hudebním nástrojem a největší radost mi dělá láska a právě když věci bez tlaku plynou. Právě v tom je politika obrovská škola, protože to je prostředí velmi dravé (i když právě mezi duchovními politiky tolik ne, platí tam silná, ale jiná pravidla - otázka citu pro konstruktivní lidi z venku). I když člověk věci předkládá, je samotnými politiky, kteří toho mají tolik (někdy i 200 emailů za den) vyzván k tomu, aby věci urgoval (na politicích samotných nebo na asistentech). Jenže to vede člověka právě samovolně trochu do napětí v pocitu trochu jako alarmu. A i když člověk chce, nechává, aby se věci děly tak, jak mají (je si vědom své inspirační, nikoliv mocenské role), dochází k následujícímu fenoménu: Člověk má neustále zaměstnanou hlavu a pořád něco vymýšlí...resp. tím, jak je jako inspirátor otevřený "se to jaksi v jeho hlavě vymýšlí samo" - inspirace přichází v různé denní doby a čím zajímavější a mající odezvu u politiků, tím je ten pohyb intenzivnější. Koná se mnoho dobrého, je to potřeba a je to úžasná zkušenost pro každého člověka, komu by se to přihodilo, ale má to jeden háček....Člověk ztrácí schopnost radovat se z běžných věcí. Tím, jak každý den zažívá akční jednání o věcech a má možnost věci ovlivňovat, tak i při vší pokoře a skutečně hluboké svobodě to kdykoliv opustit si na to hlava a celý organismus tak ZVYKNE, že méně akční záležitosti připadají člověku šedivé. Nikdy bych si to jako citlivý, člověk mající vztah k rodině, ke spoustě kamarádů a nemálo přátel, člověk který zpívá, miluje hudbu, přírodu a malování nemyslela, že se mi to může stát. Ale právě proto, že stalo, píšu výčet svých povahových vlastností a zájmů, neboť to v tom kontrastu ještě více vynikne. To, co jsem si v posledních týdnech mohla uvědomit je to, jak moc je SILNÝ ZVYK. Je to něco, co se v člověku zakoření, vegetuje a čím více tomu dává energie, tím více to žije. Je iluzí si myslet, že "hned nějak sám člověk přepne do jiného módu." Je to past - základní kvalita mysli - záleží jen na nás, čím ji naplníme a musíme počítat s určitou setrvačností při přecházení do jiného módu.

Dokud jsme ve hmotě jako individuality mající nervové spoje v mozku, toto pro nás platí. Proto duchovní mistři upozorňují na to, abychom pravidelně praktikovali a nenechali si příliš (ne, že bychom nemohli vůbec) vtáhnout do "světského dění." I tito někteří již Realizovaní jógínští mistři (tj. plně propojeni s Bohem) , indiánští šamani apod. musí denně praktikovat a i proto Ježíš Kristus v rámci svého odkazu postavil jako ústředním bodem mši a církev ve smyslu "sejdou dva nebo tři a modlí se v mém jménu..."tj. jen Jsou sami sebou a protéká jimi Láska. Proto i platí zenové přísloví: "Měli bychom sedět v meditaci 20 minut denně. Leda, že bychom si připadali příliš zaneprázdnění...pak bychom měli sedět hodinu. " Tak, aby příliš rozběhaná mysl se mohla zase zklidnit. 

Pokud na to člověk nereflektuje vůbec, jeho zmar je celkem jistý. Pokud to i dělá, může se udržet v určité rovnováze (tím spíše, pokud má jako doplněk hudbu a rodinu apod.), ale není to - politika - činnost, která by zakládala prostor pro klidné založení rodiny a hluboké naplno prožité manželství a vědomé mateřství. Ani pro hluboké procítěné zpívání. Právě proto se moje cesty od politiky odvrací. Ponechám si k občasné spolupráci dva politiky a pokud bude třeba někde můj aktivní občanský hlas, tak se zodpovědnosti nezříkám. Ale jinak mířím do ženského a rodinného světa, do zpěvu a práce pro společnost bude mít ponejvíce u mě charakter modlitební.

Zažila jsem si hranu dlouhodobého přepracování a vyhoření (kdy jsem měla pocit, že mé mladé tělo a duše je v rámci učení a projektů na gymnáziu k upotřebení 18h denně);  finančního vydělávání (jaké to má souvislosti s celým koloběhem energií a i s nitrem člověka); do jisté míry i slávy v umění (kdy člověk v určitém okamžiku chce jen maximálně uvolněně a bez hodnocení zpívat ze sebe sama, i co mu z duše přichází se slovy či beze slov); množství kamarádů i přátel (které je člověku k ničemu, pokud mu není dobře v nějaký okamžik, je mu ve středu sebe sama špatně nebo je od sebe odpojený) a teď si zažívám hranu zvyku neustále myslet a pomáhat světu (v pozadí bez slávy, ale s radostí z účinku), což vede k oslabení procítění lásky a krásy v klidu, bez hluku mysli nebo bez velkého toku inspirace k nutné činnosti. 

To neznamená, že se máme všichni odvrátit od zájmu o stát, společnost. To by vznikl ještě větší neřád a chaos. Jak s tím naložit píši zde:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=658840

A i přesto, že jsem se k tomu vědomě rozhodla, se ta aktivní "mužská" (byť právě v projevu do jisté míry ženská - a proto úspěšná) polovina mě zpěčovala a proti mému chtění mě rvala zpět do politiky. Vnitřní boj, který jsem v sobě pozorovala, mě překvapil. Překvapil proto, že jsem srdcem i duší už byla jinde (malý díl konkrétního přispění politikům i společnosti si ponechat můžu), se mysl zcela nepochopitelně vztekala...čím to, když to není doména mého života? Je to SÍLA ZVYKU. SÍLA MYSLI. To, co hodně děláte, tím budete. A tak, jak jste se tím stávali, tak trvá čas, než se člověk v rámci tak intenzivních záležitostí přeorientuje a mysl a celé tělo začne fungovat jinak.Právě v této době jsem zažívala hodně krijí, jak se energetické dráhy i nervové dráhy přenastavovaly. Horečky, jako by se moje tělo mělo spálit (odpor při průchodu nové tvůrčí energie) bez chřipky. A řadu synchronicit a dramatických událostí, které jsem popsala ve článku:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=659540

Pokud vás v souvislosti s mým článkem napadá slovo Ďábel, tak naprosto správně. Ďábel není tak negativní, jak se může na první pohled zdát a je mnohem mocnější a nám bližší síla, než se na první pohled může zdát. Není to žádná postava, ale on (a často bývá ztotožňován s Luciferem) je právě tou naší kvalitou, která nás vede nejdál od Jednoty. Vede nás až na samotný okraj a ruku v ruce s vlastní pokorou a silnou duchovní prací na ten okraj můžete zajít...co tam čeká? Právě zvyk věci řídit nebo alespoň inspirací přispívat k chodu celého státu, Evropy, světa, zvyk věci kontrolovat.  Hodně myslet a neschopnost milovat tak hluboce jako dříve, protože hlava má tak silnou činnost, že pro srdce není už v pozornosti a způsobu bytí člověka prostoru, vylučuje se do do jisté míry. Srdce totiž nechce a ani nemůže kontrolovat. Na tomto okraji v extrému mysli je člověk nejvíce "sám sebou" ve smyslu individuality a i prospěšné aktivní činnosti pro svět - tím více, pokud prospěšné právě! (pokud se ego pomocí ďábelské moci neutrhne a nevzniká mocenský či dokonce zlý či nepříčetný člověk, což se některým politikům stává, viz i můj článek

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=611973

a potom už není kam...leda, že by člověk spadl do propasti nicoty...do propasti vzdání se života, protože nic není tak zajímavé...A mohu vám říci, že to lákání do té propasti je tak veliké a lpění na ovlivňování věcí je vlastně procházkou růžovým sadem proti této mocné nihilistické tendenci...zkoušce Ďábla na entou. A může to mít i sofistikovaný charakter: Jakoby se z věcí radujete, život jde úplně normálně, jako dříve, jen ta hloubka té lásky a vnímání krásy a vděčnosti za život a za věci, které se dějí, jak se dějí, se ztratí...nenápadně, až si toho najednou všimnete...

Naštěstí pokud se člověk v sobě opře o svoji pokoru, otevře se Vesmíru - Lásce - i pomoci vyšších sil a setrvá v tom nějaké týdny, měsíce, tak se ty síly začnou oslabovat. Ale už nikdy nezmizí? Rozhodně nezmizí ten zážitek toho okraje. Zážitek toho lákání a toho, kam člověk mohl spadnout.

Mám pocit, že tímto procesem neprochází jen politici, aktivní občané, duchovně praktikující, svatí (i Ježíš zažil pokušení Ďáblem na poušti k moci větší, než má člověk), ale i celá naše civilizace. Opakovaně a v různých proměnách. V současné době v rámci klimatické změny, problémům v NATO, neschopnosti řešit složité mezinárodní konflikty a v rámci problémů s globálním obchodem si to můžeme uvědomit ještě více. Někdy dokonce musí vzniknout válka, aby došlo k určitému pročištění vědomí a to bych nám nepřála. Více viz

 https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=613903

Obrázek z podivné stránky (zaujal mě, když jsem zadala slovo "ďábel", ale když stránku přidám, tak se rozhodí celý text, proto nemohu citovat) nemá smysl s ďáblem bojovat;a považovat ho za špatného tom nejzákladnějším slova smyslu. Není ale samozřejmě dobré se k němu upínat, dát mu svoji duši (téma Fausta), naopak ho vnímat celou dobu jako dočasnou experimentální tendenci. Tento obrázek v článku může vést na scestí a proto jsem ho sem jako připomínku dala.Člověk se může v určitou chvíli rozhodnout nenechat se pokoušet ďáblem a také hlídat v pravidelné modlitbě, aby se mu ego neutrhlo a nestal se zlým člověkem (nepohltil ho ďábel). Jinak je ale právě téma individuálních schopností ovlivňovat celek ústředním tématem Člověka a proto je nelze obejít. A nejde o to ego odhodit, ale přirozeně v nazrálý čas s láskou absorbovat do duše. Osho- velmi známí zenový i tantrický mistr velmi trefně poznamenává, že na západě mají lidé dobrou šanci skutečně! opustit ego - právo tuto individualistickou tendenci - protože si na tu hranu mohou v životě sáhnout. Jako když zralé jablko padá ze stromu a nebojuje s tím. Tak člověk vchází do Veškerenstva a nemají potřebu se opakovaně vracet na strom. Na východě se rodí pokročilí mistři, ale běžní obyvatelé ve své pasivitě a předčasné absorbci (ne odhození) ega v rámci náboženských tradic to mají z určitého úhlu pohledu těžší, protože ego jen zdánlivě absorbují a tendence se jim vrací o to s větší intenzitou.

Přeji vám, abyste podobnými zkouškami prošli co nejlépe (čekají podle mě na každého ať v rámci současné či budoucí? existence), i opakovaně s čím dál větším závažím, až na hranu, kde se vědomí začne zase stahovat do sebe...do menší aktivity a většího samovolného toku lásky.

Nic nejde přeskočit a nic nejde urychlit. Život na Zemi je právě jedinečná zkušenost v rámci individuálního bytí ve hmotě, co je kromě lásky (od ní vycházející a k ní se navracející) s egem, myslí a kontrolou spojené. Nemělo by bez toho smysl se sem rodit a tu hru si odehrát.

S láskou Alena Kulhavá