Spaní v lese: Krásné nebo nebezpečné a proč? Co s tím?

Dříve jsem spávala v lese s přítelem, s dětmi na táboře, se studenty...mým snem bylo kráčet krajinou sama a uléhat do lůna přírody jako její "dcera" a tak jsem před pár dny na několik dní na vandr vyrazila. Co jsem ale zažila? 

Někteří z vás možná nechápou tu potřebu tuláka nebo poutníka jít krajinou sám, splynout s přírodou...ať je to muž nebo žena. Myslím si, že je to ale do jisté míry jedna z nejpřirozenějších věcí, kterou může člověk cítit a zažít. 

Je jasné, že sama holka by neměla spát tam, kde ji může vyčíhnout nějaký pobuda a tak hloubka lesa je dobrý bezpečným prostorem. Ale ouha...

Uléhala jsem po desáté hodině a tu slyším chůzi divokých prasat (mají jinou chůzi než srny). Byla ještě docela daleko, tak jsem se je snažila vyplašit hlasitými zvuky. Vůbec na to nereagovala a šla stejným tempem skrze mlází směrem ke mě. Mohlo jich být tak pět. Mláďata jsou již velká, ale přesto se skupina ještě může držet pohromadě nebo to mohli být i dospělí. Použila jsem i baterku, ale ani to nefungovalo. Věděla jsem, že nemám šanci sbalit karimatku, spacák a batoh. Proto jsem peněženku, mobil, klíče a knihu hodila do igelitky s tím, že se dám na útěk a pro zbytek se pak vrátím. Naštěstí si to prasata v poslední chvíli, když jsem se vzdálila rozmyslela a moje místo, kde jsem měla spacák a karimatku nezdupala. Říkala jsem si "tak snad mám statisticky návštěvu divočáků ve svém životě za sebou". Omyl. Dala jsem si ještě něco k snědku, kochala se klidem lesa a za chvíli ze stejného směru (takže to nemohla být ta stejná) další partička - tentokráte jen 1-2 kusy. To už jsem neměla nervy diskutovat s dalšími nočními návštěvníky, sbalila batoh a odešla velký kus cesty tam, kde jsem věděla, že jsou nějaké domečky. V domečcích se svítilo a já ulehla do jejich blízkosti - cca 30 metrů na tvrdou zem, kde nemají prasata co rýt a očekávala jsem, že i tak blízko domů, když nemusí, nepůjdou. Omyl: Ležím, kochám se siluetami borovicových větví a hvězd, nemohu moc usnout (i v určité obavě už) a za chvíli největší partička toho dne: Bachyně s odrostlými mladými. Ty už byli tak blízko, že jsem je baterkou viděla (byl tam volný prostor) a někteří nezvedenci i když jsem dělala hluk, šli dál přímo ke mě. Byla to už velká prasata, řekli byste dospělá. Bachyně na mě koukala a ryčela. Nebalila jsem batoh, hodila ho na záda, do jedné ruky volný spacák, do druhé ruky nesbalenou karimatku a šla jsem rychlým krokem k domu v naději, že se za mnou bachyně nevyřítí. Naštěstí to dobře dopadlo. 

Kde budu ale spát? To mám o půlnoci zvonit na cizí lidi, že si ustelu na jejich zahradě? V domě se ještě svítilo...nakonec jsem to vyřešila jinak: Zjistila jsem, že jsem na kraji obce a dolů vede silnička. Ustlala jsem si pod lampou na malém proužku trávy vedle silnice doufaje, že mě v noci ani ráno nějaké auto nesmete a že mě nikdo nepřijde obtěžovat. Bohužel mi bylo celkem jasné, že takto cestovat přírodou už nepůjde. Doba se změnila:

Divokých prasat přibylo a tím, jak jsou přemnožená, jejich chování je někdy jiné: Sami, ale i s mladými nebo odrostlými mladými se odvažují velmi blízko k domům, dokonce někdy zaběhnou i do obce a už jsou případy napadení divokým prasetem i ve městě. Na vesnicích mi lidé vyprávějí, jak jim běhají až k domu, kde si hrají děti (bojí se o ně), na zahradu apod. V lese je rodin divokých prasat také více, neboť tím, jak jsou někdy odstřelené staré bachyně, které dávají feromony, aby se mladé bachyně nemnožily, se ty mladé potom množí o to více. Ale jediná příčina jejich přemnožení to není. . V duši si chovám pohádkovou představu, že prasata vnímají naši bezhraničnost - jak se chováme k sobě navzájem a k přírodě a naučila se to od nás...ale asi to bude prozaičtější: Jak je jich hodně, jdou i k domovům a cítí se v lese jako silné stádo a ne jako ohrožení jedinci. Nikdo z myslivců neví co s tím, aby se nepřemnožovala.  Prasata nemají v lese přirozené nepřátele. Je ale celkem jasné, že když jsou výrazně přemnožena, je nutné to řešit i střílením. Nejsem ráda, když se zabíjejí zvířata, ale je to opět o hranicích (tak jako mnoho aspektů v současné společnosti). Teď už i kvůli infekci prasečího moru, který může nakazit domácí prasata. Pokud jde skupina divokých prasat, někdy jdou za sebou, ale většinou se valí terénem vedle sebe a když takto hodně skupin na široko projde lesem, není někde zas tak zcela málo pravděpodobné, že přijdou i tam, kde zrovna spíte.  

Divoká prasata se vyskytují v nízkým polohách i v lesích Krkonoš, netuším, v jakých krajích je bezpečnější spát v lesích. Než jsem vycházela, četla jsem si na internetu instrukce, jak se jim při spaní vyhnout: Nelehat si na vyšlapané cestičky, ale kde je to méně prostupné - prý jsou zvířata líná. No tak ani to nevyšlo. Šla různým terénem ke mě a byla ode mě v jednom okamžiku na prvním místě i 3m vzdálená a kdybych se já nevzdálila...Jejich teritoriem jsou bohužel i louky. Viděla jsem to všude cestou (rozryté) a i na Benešovsku na chatičce, kam jsem ještě tento rok jezdila, byla celá! velká louka (resp. louky) poslední tři roky rozrytá od divokých prasat. To dříve nebylo. Pod loukou těsně u domků se dala potkat k ránu i stáda o 40 kusech. 

Je to tedy tak, že člověk nemůže spát v přírodě? Doufám, že ne. Jen já osobně bohužel les a podezřelé louky vynechám. Budu spát jen na speciálních místech, která si dopředu na jednodenních výletech obhlédnu. Je otázka, kolik takových míst po cestách najdu. 

Může být, že jsem měla smůlu, ale i vzhledem k tomu, kolik divokých prasat na rozdíl od minulých let jsem při nočních procházkách i na chatičce potkala a kolik viděli i k ránu sousedi, se mám dost ráda na to, abych sama v lese riskovala nějaké zranění, kam za mnou záchranka určitě nepřijede. 

Přesto, pokud můžete a cítíte alespoň trošku to volání, vydejte se na cestu krajinou a zkuste si to i sami. Můžete se domluvit na přespání u někoho známého na zahradě, v chatičkové osadě, případně i nějaký malý penzionek apod. a tam spát na zahradě...je to krása usínat pod hvězdami a ráno když vás naprosto přirozeně probudí rozednívání a vy vstáváte a odcházíte ještě ve chvíli, kdy všichni spí a snídáte někde sami dál v lese či na louce. 

Je to krása, když splynete s přírodou, s nikým nemluvíte, vaše vnímání se zbystří (i tím, že se nevracíte na noc do města) a vy zahlédnete zvířata, která mohou ostatním zůstat ukrytá: Proletěli kolem mě v průběhu cesty dva ledňáčci (a další dva jsem zahlédla předtím v Průhonicích), na skále když jsem plavala v Berounce jsem se 20cm od sebe kochala užovkou podplamatou, měla možnost rozeznat let otakárka fenykového a ovocného, sledovala těsně vedle sebe pářící se šidélka...atd.

A první noc, když jsem spala v jeskyni, jsem měla velmi milou návštěvu: Ťapy ťap, kdo to ke mě přichází do "mé jeskyně"? Myši? Ne, dvě ropuchy zelené se škrábaly v noci ke mě do pokojíčku. Byly naprosto ohleduplné tyto maskáčové krásky a uvelebily se kousek vedle mě v záhybu skály. Měla jsem dobrý pocit, že tu vlastně nejsem sama, že zde usínáme tři krásné bytosti...a že jeskyně je jejich a  já jsem jen návštěvníkem. Usínáme a najednou vedle mě z druhé strany "kvak kvak". Baterkou jsem se podívala a jedna z žab přelezla tak nenápadně a ohleduplně kolem mé hlavy na druhou stranu. Ok, jedna zprava, druhá zleva. "Holky nebo kluci, ale spíme, už žádné povídání." A usnuly jsme. Už chápu, proč se právě z žáby po políbení stane princezna: žáby jsou velmi ohleduplné. 

Přeji vám krásné poutě krajinou. 

Alena Kulhavá