Vícečlenná rodina jako nutný vzor - zvedl se mi žaludek. Proč?

Učila jsem 7 let na Arcibiskupském gymnáziu, učím dnes na základní škole a moje kamarádky - krásní lidé- se potýkají s velkými problémy. Mě osud zkouší. A křesťané stojí proti postmoderně a postmoderna proti křesťanům. Cesta dál? 

Ve svém článku 

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=682239

jsem se snažila popsat své vnímání v tématu, že může mít smysl, aby některé ženy neměly děti, některé ženy jedno a později. Snažila jsem se popsat situaci ve vztahu k maximálnímu vývoji duše dospělého člověka i dítěte, zmínila i Ježíše a zmínila i duchovní poutníky. 

Zmínila to, že pokud se člověk bude dívat na cokoliv pouze z jednoho úhlu pohledu, může nejen dojít do bodu, kdy se bude určitá skupina vymezovat vůči jiné, ale kdy i nepoteče lásky mezi lidmi, ale srovnávání, posuzování v tak niterných věcech, jako je osud a Boží Cesta. Tam, kam nikdo jiný nevidí. 

Ano, určitě žijeme ve společnosti, kde je řada lidí pohodlná - a vidím to i u současné mladé generace (někteří už rovnou teď na základní škole řeknou, že nechtějí mít děti, že je to moc práce, starosti a oni chtějí žít v pohodlí). Ale to nevidím mezi vrstevníky a staršími (tím netvrdím, že to tam také není přítomno). Spíše vidím u některých lidí takovou koncentraci na kariéru, že by s tím děti ani nešly dohromady (maximálně jedno opečované příbuznými).

Jinak u svojí generace vidím kolem sebe tyto problémy, které křesťané tolik neřeší, protože žijí ve speciálním stejnorodém prostředí:

a) U svých spolužáků z gymnázia a i dalších krásných lidí to, že nemohli, nemohly najít snadno partnera. Když je člověk hluboce vzdělán ve filosofii, společenských otázkách, duchovních otázkách, hluboce vnímá svět i vlastní stíny, přírodu a pokud je ještě ke všemu třeba ještě trochu mystik, nedej bože synkretik...praktikující jednu či více cest, je velmi zajímavým společníkem, ale není snadné hledat rovnocenného partnera či partnerku..už nelze jít zpět do nevědomí. Pokud se už některým povedlo, tak mnohem častěji v pozdním věku (mají i zralého partnera) a pak v tom pozdním věku je to ranní vstávání docela obtížnější, ani plodnost už pak někdy více jak na jedno, maximálně dvě děti nevystačí. 

b) Dalším problémem je, že když ženy s osudem rodiny vyberou muže schopnější, bohužel v rámci populační nerovnováhy (více žen chce mít děti a je schopna se o ně postarat) zbudou ty další zajímavé ženy (také rodinné typy), které tak silný rodinný osud nemají a těžko si vyberou z těch "nepoužitelných". Mamánci, kariéristi nebo muži intelektově hodně pod ženou těžko mohou tvořit dobrý základ pro novou rodinu apod. Nemyslím to zle proti mužům, ví dobře, jak si jich vážím a obdivuje, píši jen statistiku. Co jiného takovým ženám v sebeobraně, aby si zachovaly vlastní vnitřní integritu, kolikrát zbývá, než si říci "ideál nemusí být nutně mít více dětí, možná i mít děti vůbec." Pokud to hůře stráví, může se projevit i docela agresivní frustrace. Tím nějakou extrémnější reakci na realitu neomlouvám, jen píšu další důvod, nejen pohodlnost žen. Tím spíše, když takové ženy vidí kolem sebe se jiné ženy, které za každou cenu měly rodinu s "nepoužitelným mužem", brzo rozvádí a má to velký vliv zejména na kluky. 

Řešíme problém neplatičů výživného (nejen muži v těžkých náhlých situacích) a zároveň chceme, aby další ženy si braly ještě horší muže, kteří zbyli. 

c) Ne všichni mají Cestu Boží podle učebnice: Škola, rodina a je to. Měl Ježíš děti? Měly svaté ženy děti? Kromě tak významných osobností najdeme ve společnosti ale i lidi, kteří si v rámci určitých těžkostí mají zažít speciální katarze v rámci dramatických životních nebo i zdravotních situací a pak "by skutečně byli blbí, kdyby za každou cenu chtěli mít 3-5 dětí." Někdy je to dokonce i tak, že jsou vůbec rádi, když ji Boží cesta umožní mít jedno. A někomu žádné (třeba i ze zdravotního důvodu jiného, než je vyloženě neplodnost). 

d) Některé ženy pečují o manžely, kteří dělají nějakou významnou činnost. Někdy jsou dokonce zcela nezbytní k jeho činnosti. Jsou to třeba pomocnice koncertujících hudebníků, sbormistrů, pomocnice politiků apod. Ve většině případů je tato činnost slučitelná s rodinou, ale někdy také ne. Někdy také lze vychovat jen menší počet dětí. Někdy lze vychovat i větší množství dětí, ale je to na úkor vnímání mužské kvality nebo na úkor přílišného-bezhraničního vyčerpání ženy. Je také rozdíl, když mají děti k dispozici dům, zahradu a krajinu, nebo má být pět dětí v malém městském bytě, kde nezbývá nic jiného, než vodění na kroužky. Je to natolik individuální, že si vůbec netroufám život jakéhokoliv člověka posuzovat. 

e) Byli jsme vychováváni ne už tolik autoritativně jako naši rodiče, ale přesto velmi často v určitém potlačení vlastní síly a sebeobrany jak rodiči, tak ve škole (minimálně té základní) a tak tím více, když jsme zažili jako gymnaziální studenti zázrak porevolučního rozkvětu duchovního, ztratili jsme trochu uzemnění a pud sebezáchovy, všechno chceme dát dětem. Projevuje se to mnohem sofistikovaněji i u lidí nekonzumních. Dochází pak k vyhoření a někteří další potom mají problém do rodinného života vstoupit, protože si nevěří, že to zvládnou. 

f) Generace našich rodičů je hodně pracovitá. Někteří pomáhají naší generaci, když dítě onemocní (paragrafy na rozdíl od dřívější doby jsou více problematické) apod., ale někteří pracují i třeba do 75 či 80 let a potom je úzká rodina na děti zcela sama (hlídání si dovolit nemůže). Ještě horší to je, pokud manžel pracuje od rána do večera a přes víkend potřebuje odpočívat. Žena je na celou domácnost sama. Jedna moje kamarádka teď skončila na antidepresivech, protože za 10 let mateřské se třemi dětmi po sobě neměla snad ani jeden půlden pro sebe, stále má nějaké malé, takže vlastně ani hodiny. Má problematické jedno ze tří dětí, takže jsem jí nemohla pomoci (nabízela jsem se). Má hodně ráda své děti, ale nikde nedobíjí své baterky, nemá kontakt v klidu s dospělými (poprvé jsme se setkali po 10 let bez dětí - poprvé manžel doma hlídal děti). I takové osudy nemotivují ženy, které jsou v podobné situaci k tomu mít rodinu. Křesťané nechají dítě v kostele své přirozenosti či je nějaké pastorační asistentky na hodinu pohlídají a sami se zvnitřní alespoň trochu, dočerpají... Naše generace najela na to dát vše dětem a pokud nemá někdo rodinné kořeny v kostele, těžko se tam dostává. Výhodou je chalupa či dům se zahradou, kde děti mohou na chvíli opustit stálý dohled a činnost s rodiči,, ale ne všichni takovou možnost mají. Dneska se v době bezohledně rychle jezdících aut bojí rodiče pustit děti samotné, do toho různé partičky závislé na mobilech, takže je nutné více kroužků. Ne vždy se povede parta hrající si sportovně venku (i na tom pracuji v rámci své třídy vždycky).   

g) V době knih a tlaku na učitele, aby byli dokonalí, si toto na sebe vztahují i někteří rodiče a dokonce už i děti - nevěří si, že mají na to vychovat děti, bojí se chyb. 

h) V rámci čím dál komplikovanější společnosti se někteří lidé hodně starají o děti, které nejsou jejich vlastní, ale dávají jim možné maximum: Nedokážu si představit, že bych se takto rozdávala dětem, kdybych měla rodinu. V současné době si připadám divně, když výjimečně potřebuji opustit ze zcela nutného důvodu školu např. v 15 hodin, norma je do večera a pořád mám pocit, že jsem nic neudělala. Pokud se sejde ve třídě i několik zcela neukotvených dětí (velké problémy v rodině), tím více...

Společnost navíc chce po učitelích, aby oni byli ten záchranný štít. Jenže, když člověk učí, řeší další povinnosti učitele a měl by mít rodinu, kam se to vejde? Jak časově, tak psychicky...To už společnost neřeší. Křesťané učí na křesťanských školách, kde děti víceméně nic dalšího nepotřebují a nemají přehled o tom, co řeší děti a rodiny ze zcela jiného prostředí. Takže i co společnost očekává od učitele. Jen tak...a co to ve skutečnosti všechno znamená. Více viz:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=683991

Takže další téma, které rozhodně není tématem "nechuti vstávat k dětem" , často takoví lidé jsou i společensky -politicky aktivní...po nocích...

ch) Když srovnám učení na osmiletém Arcibiskupském gymnáziu a teď na základní škole, pracuji se zcela jinou skupinou dětí. I na AG pak přícházeli lumpíci a nakažení moderními technologiemi (poslední dva roky se projevilo v horší formulaci vět, přeskakování, neklidu a i jinou komunikací s učiteli u malých), ale rodiny byly většinou stabilní. Na základní škole řešíme tak základní věci, jaké byste snad ani nevymysleli. Jsou problémy, které ovlivňují celou třídu. Na gymnáziu byly děti více inertní, měli jsme větší odstup od sebe. Někteří v rámci předpřipravené duše "co a jak se má" měli odstup právě i od vlastní duše, chyběla někde autenticita. Na základní škole řešíme šílenosti, ale zase ty děti projdou kolikrát mnohem větší katarzí (ne ale všichni). 

i) Řada vrstevníků mých rodičů (včetně mých rodičů) říká, že by v současné době nechtěli mít děti. Skutečně až tak! Proč? Opět křesťané, jejichž spolužáci v křesťanských školách apod. chodí do skauta apod. nemají ani ponětí, k čemu mohou spolužáci strhnout jejich ratolesti na normální základní škole. Co řeší a čím naplňují svůj čas (někteří nemají ani finance na kroužky, někteří ani nespí doma apod.) Generace našich rodičů si také všímá závislosti dětí na médiích, působení společnosti jako celku na děti (např. i Andrej Babiš v době voleb byl pečený vařený ve videích dětí na youtube, huckal jim do hlavy...), módních trendů vrstevníků...

Když jsem dneska na hlasovce zpívala, musela jsem na moment přestat, protože se mi udělalo zle. Vzpomněla jsem si na ty diskuse křesťanů - zasloužilých matek - a lidí ve specifických situacích - promítla jsem si dnešní stav společnosti - a do toho jen díl těch, kteří nemají děti (nebo jen jedno) z pohodlnosti. Chtělo se mi řvát nebo rozhoupat zvony "lidi, pokud se budeme kastovat na zasloužilé matky a ty ostatní, jak chceme, aby katolická církev byla i pro další lidi (tj. aby nezahynula ve své formální podobě) náručí lásky, pochopení a Ducha? Jak chceme žít v realitě a mít odvahu se podívat celému spektru příčin úbytku plodnosti do očí? Jak chceme naplnit "nesuďte, abyste nebyli souzeni?" " 

Nechci tuto otázku rozmělňovat dále, nechci k tomu ani otevírat rozmělňující diskusi. Vážím si moc matek, které mají více dětí a sama jsem to tak chtěla mít. Ale pokud tam začne prostupovat pýcha či nadřazenost, "něco je špatně ve státě dánském..." Nechávám článek jen jako osobní zkušenost a inspiraci k procítění a třeba i k tomu, abyste pomohli lidem ve svém okolí, kteří buď děti mají nebo nemají, ale chtějí mít a nebo s něčím zápasí. Abyste vnímali nelehkou a vlastně patovou roli učitelů, kteří, pokud by měli dělat práci tak, jak by si minimálně část společnosti přála (právě tak, že přebírají úkoly nefungujících rodin, kde lze jen počítat děti, ale co více?), tak těžko mohou mít rodinu vlastní. Abyste vnímali, kolik energie a aktivit je potřeba k tomu (a to i od žen prohlubujících vnímání lidí), abychom si uvědomili realitu klimatické změny a superkonzumismu pokud možno dříve, než bude hrozit skutečná Apokalypsa atd. Vše spolu souvisí a pokud se budeme posuzovat (formulace problémů je něco jiného a je nutné) místo otázek a hledání řešení, není to cesta pro mě blízká. 

Alena Kulhavá