Proč nemohu souhlasit s Jiřím Čunkem a Tomášem Halíkem ohledně plození dětí?

V jakém místě nevidí jednu základní hybnou sílu, která přesahuje jejich přání a národní plánování? Jejich pochopitelnou snahu o naši kulturu a jejich řeči o "zpohodlnělé" kultuře? 

Tím základním orientačním bodem je totiž sám jedinec. Jeho osud a jeho životní lekce. Společnost není jen živý organismus, který je třeba opečovávat (kultura, vzdělání, hranice apod.), ale jsou to lidé s konkrétními osudy, nutnými lekcemi v rámci svého růstu - ať budeme počítat jeden nebo více životů. Zcela jiné lekce potřebuje zažít ten, kdo se narodí do Afriky nebo do Evropy (proto také chaotické přesuny ve větší míře nejsou vhodné). Zcela jiné lekce ale také potřebují zažít lidé, kteří se narodí do dané země v 15.století, v 19. století, 20. století (které je hodně různorodé) nebo do internetového světa 21.století.

Jde o dvě oblasti:

MATKA

Čím vyspělejší civilizace, tím její jedinci mohou řešit i pokročilejší růst, než je jen základní vytrvalost (zaobstarání se na zimu dříve) či základní radost a společenství (Amazonie). V dnešní době jsme "líní" mít děti, protože systém funguje. Pokud máme řešit otázku důchodů, tak pokud by populace klesala pomalu, tj. nikoliv rychle, dalo by se to zvládnout. Pokud ale populace dlouhodobě klesá a chceme se populačně zabezpečit před příchodem jiných kultur, nastává problém. Ale apelem politiků a duchovních na plození minimálně dvou dětí se to podle mého nevyřeší. Protože právě duchovní by měli vnímat osudovost a nutné lekce každého člověka a pokud daná žena nemá mít děti nebo má mít jedno dítě (a to ne z důvodu základní neplodnosti, ale protože to není její životní lekce, nebo má dítě později), tak finanční pobídkou apod. by přece neměla ze své Cesty scházet. Pokud by katolická církev chtěla tvrdit, že mimo osud je mít 2-3 děti základ, tak popírá sama sebe. 

Já vím, že je to těžké žít Pravdivost i v tom, kde se nám to civilizačně nelíbí, ale bez toho nelze mluvit o pravé duchovnosti. Věřím, že každý člověk se narodí ve svém stádiu vývoje do té doby, do jaké potřebuje. Do toho stádia cyklu vývoje té které civilizace, kde je v mentálním poli a zvyku mít buď hodně dětí, všichni alespoň dvě anebo prostě hodně různě (tj. i žádné). 

Je to bolavé vnímat, že každá civilizace prochází svým rozvojem, vrcholem a sestupem. A pokud to vidíme jen v rámci dějin, připadá nám to docela legrační nebo marné apod. Ale pokud sestoupíme na úroveň jednotlivých duší, tak naopak dějinné cykly jsou vlastně jen jevištěm v dramatu konkrétní duše. Pravdou jsou hluboké touhy a ty nemusí být v každé etapě "mít alespoň dvě děti." Pokud se mají jak muži, tak ale i ženy věnovat více poznání, společenským, politickým lekcím, umění, školství, duchovní praxi, pak se tam prostě rodina nemusí vejít, nebo se tam vejde později, ale už třeba jen s jedním dítětem. 

Pokud budeme vnímat skutečně člověka, muže i ženu - těžko mu doporučíme, aby si "nabrnknul" jen tak někoho na ulici, ve společnosti či na seznamce proto, aby měl děti. Tím spíše hrozí rozvod, samoživitelství a  rozklad další generace. Čím vyspělejší osobnosti, tím hůře hledají partnery.Je známé duchovní pravidlo, že čím je člověk dál, tím je více mezi lidmi sám. Svaté ženy a řada svatých také neměla děti. Jogínští mistři a to i ženy také nemají rodinu.  

Samozřejmě, že vyspělá společnost má i svoji druhou stránku (tak tomu bylo i v Římě) a to je konzumismus, chléb a hry. I toto jsou konkrétní lekce člověka - poznat, kde na vrcholu civilizace začne upadat duch. Ale nejen proto právě se zmenšuje počet narozených dětí, důvody jsou právě i ty výše popsané (duchovní, společenské apod.)

DÍTĚ

Zejména v poslední době jsou problematicky vnímaní jedináčci. Je to pochopitelné, protože v době konzumismu je pokušení "chtít vše pro sebe" u jedináčků o to větší a rodiče to mají s jedináčkem komplikovanější, než dříve. V rámci absence dětského partnera v rodině také vzrůstá nebezpečí závislosti na počítači a mobilu. 

Přesto zde smysl jedináčkovství je a to už před dvěma tisíci lety o tom máme poměrně podrobnou zprávu: Ježíš byl také jedináček: Právě v užším spojení s rodiči, které bylo více partnerské. Tak i dneska je výchova jedináčků spojená s tím, že rodiče se více dítěti věnují, neboť to dítě jako sociální tvor přirozeně vyžaduje. Dělení se o věci lze naučit do jisté míry i v soubytí s příbuznými dětmi o víkendech, taktéž hraní si v kolektivu či menší partě. Potřeba některých dětí být sám a něco si vyrábět, ve fantazii vytvářet, číst si apod. byla i v minulém století. Nutnost "být sám se sebou" a umění toho se také cvičila více, než dnes. V současné době ale intenzivnější kontakt dětí a rodičů nemusí znamenat jen o to větší rozmazlení a závislost dětí na pohodlnějším partnerovi- dospělém (i když to nebezpečí velké je), ale může to právě být jen obdobnou situací jako u Ježíše Krista. 

Podobně totiž orangutani na rozdíl od šimpanzů (a naši předci jsou někde mezi) mají jen jedno dítě. A i šimpanzi až po delší době další. 

Podobně je to s věkem rodičky: Starší matky jsou moudřejší a mohou dětem dát hlubší výchovu. Ale často v pozdějším věku už ne tolik společného sportování a pohybu. Ve starším věku rodičky je také nebezpečí různých vad dítěte. Jenže ty také nejsou náhodou a představují výzvu jak pro matku, tak hlavně pro dítě samotné. Může i být, že po době velké mentální činnosti může u určitého procenta populace přijít potřeba se posunout dál v rámci nějakého handicapu, kdy se výrazně rozvíjí srdce, i když je dítě fyzicky či mentálně postižené. 

Proto si netroufám radit žádnému člověku, co má a nemá dělat: Zda se má vdát či oženit, zda má mít a v jakém věku děti a zda to má být jedno, dvě nebo více dětí. 

Jsou to ty nejosudovější věci, kde je člověk silně veden a proto to mohu jen sledovat, lehce společensky komentovat (jaké jsou důsledky toho či onoho), abychom si i v kontaktu s dalšími kulturami alespoň v následujících desetiletích věděli rady, ale chtít po někom něco nemohu. 

Alena Kulhavá