Které dva typy dokonalosti v hudbě existují a proč ve většině případů nelze následovat

současně obě cesty naráz perfektně v jeden čas? Zdá se vám to téma odtažité od vašeho běžného života zvláště, pokud vůbec nejste muzikanti? Možná budete někteří překvapeni...

Vážná hudba speciálné počínaje gregoriánským chorálem, dále polyfonie, barokní hry a zpěvy a na to navazující opera, symfonie, koncerty pro nástroje, modernější sbory je hudbou vymazlenou hudbou ve své kráse a dokonalosti. Člověk je unesen tím, jak vůbec někdo mohl toto napsat a jak to někdo může zahrát. Ale především hudbou samotnou, která respektuje svůj vnitřní řád, který nemůže individuální zpěvák či hráč nějak výrazně narušit: Jsou tam zákonitosti dynamické (otázka síly, kontrastu, vedení krešenda a dekrešenda), otázka hudební vlny - tóny nejsou placaté, ale mají svůj průběh, takže přirozeně cítíte, ke bude tón končit (což u placatého tónu moc neurčíte). Jsou tam zákonitosti harmonické, počet opakování jednotlivých frází apod. Jsou tam i zajímavé zákonitosti tempa, jako např. když si někde tempo vypůjčíte (tak či tak), tak ho v další části musíte vrátit - hudba vám to jinak nedá: Tj. když někde něco vědomě dramaticky natáhnete - pak v další části to zrychlením dokončíte - je to tak, jako byste natáhli gumu a ta pak vystřelila. Čím zajímavější hudba a plnější zážitek, tak to je odvislé např. i od toho, přes kolik taktů cítíte frázi. Jestli dáte důraz na každý tak, nebo vedete vlnu přes dva, čtyři, osm taktů. Pak je také možné to propojit do fraktálu: Menší důrazy jsou na každém druhém taktu, určitý signál i na každém čtvrtém a jednotka fráze (tj. celý základní oblouk) je osm taktů. Platí to jak o zpěvu, tak o hře na nástroje. 

V takovém provedení hudby je krásou také to, když nástroje znějí perfektně čistě a zpěváci zpívají perfektně čistě. Soprány zvonivě a nastupují zcela přesně, umí i v pianisimu. A každý tón se hned rozvine. Sbor zpívá jako andělé, jednou barvou. 

Pokud takovou hudbu provozují profesionálové, tj. lidé, kteří k tomu mají extrémní talent, většinou nemají jiných životních výzev (nebo takových, které jejich umělecké dovednosti spíše podporují, byť mohou být i bolavé), mají čas cvičit a tak zůstávají v takové hudbě uvolnění a přirození (zdaleka ne všichni), pak je to krása takovou hudbu poslouchat. Připadáte si jak v nebi a vnímáte úžasnost možností hudby jako takové, vnímáte i její univerzální principy, dotýkáte se nebe ve smyslu Platóna - nebe Ideí. 

Pokud takovou hudbu se pokouší hrát nebo zpívat amatéři, dochází (kromě většinou -ne vždy- menšího vrozeného technického talentu) k následujícím obtížím:

- Nemají dostatek času na cvičení a požadavky sbormistra či dirigenta prostě nemohou být naplněny někdy dokonale (otázka zaměstnání) a někdy skoro vůbec (onemocní-li v rodině např. malé dítě, má potíže ve škole, je třeba postarat se o rodiče apod.).

- Zaměstnání jako takové přináší často stres do té míry, že přiřícením se na zkoušku a moudře vedeným rozezpíváním či rozehráním z velké části zmizí, ale to hluboko uložené jako zvyk v těle z fungování v průběhu větší části dne zmizet nemusí. Pokud se např. o poloprofesionální dráhu pokouší učitelky, číšníci ve velkém frmolu, pokladní, vojáci, chirurgové apod. Zvláště kdy je to právě zaměstnání, kdy člověk má v jeden čas dělat více úkolů najednou, komunikuje s mnoha lidmi najednou a kde je i spěch. Záleží samozřejmě i na odolnosti vůči stresu a na tom, zda člověk dělá nějaké uvolňovací cvičení v průběhu práce alespoň velmi krátce (qigong, jóga) či se to dokonce pokouší zakomponovat do celého života jako princip bytí. Ale toto může dělat i profesionální muzikant (čímž myslím do určité i zpěváky a muzikanty gymnázií a Univerzit) a tak tam ten rozdíl vždy zůstane. 

Jak se snaží tento rozdíl poloprofesionální sbory a orchestry dohonit?

Jednou z možností je maximální koncentrace a úsilí. Pokud se povede v hudebním tělesu navodit atmosféru pokročilé koncentrace, odstraní se řada problémů, které trápí amarérská uskupení, kde v rámci kamarádského setkávání se soustředění někdy i více narušuje nekončícím humorem, vzájemným kontaktem muzikantů či prostě nesoustředěností jako takovou, tím spíše pokud ji nemá v maximální míře sbormistr či dirigent - nebo ji nevnímá jako zásadní prioritu. 

Ale i pokud je soustředění předností daného orchestru či sboru, nemusí to stačit. Dále píši o sborech (kde mám větší zkušenost): 

Jsme v situaci, kdy komorní sbor má zpívat náročnější věc intonačně či soprán začíná ve vysoké poloze, soprán či tenor má vysoko exponované party, tím spíše pokud v pianu. A tím spíše, pokud je tam třeba kulatá a ne ostrá barva tak, aby nevznikaly rušivé alikvóty. Máme prosinec, kdy hodně lidí onemocní chřipkou a učitelky jsou k tomu přetažené i ze školních předvánočních akcí a je to ráj koncertů pro každé hudební těleso. Všichni nachrchlaní, někdo i s teplotou, navzájem si v hudebním tělese při zkouškách těsně sedíce a dýchajíce vedle sebe hezky nemoci předají nebo naopak nedorazí a nějakou píseň tak nemohou docvičit. Nebo někdo má problémy s krční páteří, jiný se rozvádí, někdo mu umřel apod. a bolavě prožívá (a je zrovna soprán), jiný nespal kvůli dítěti. Nebo čistě a jenom prostě koncentrace nestačí, dílo celé či část je na hranicích daného sboru či pěveckých schopností některých zpěváků. Pak se použije úsilí k tomu provést toto dílo dokonale. Dobře, v čem je problém?

Pokud je to část extrémně citlivá, ani při úsilí se nemusí povést - jde právě např. o vysoká piana a vysoko v pianu nástupy tím spíše, kdy je tam s soprán či tenor sám, tj. "nahý". Pokud je někdo ze sopránů hodně zahleněný či nemá hlas vůbec, nemůže buď nastoupit vůbec nebo jedině hlasitěji, aby to hlasivkami vůbec prošlo. Pokud s tím nemá větší zkušenosti, je i docela těžko odhadnout, jakou silou nastoupit a ani natrénovat se to moc nedá, protože stav na koncertu pak může být jiný. Někdy se hlas ozve později. Podobné to může být u jakékoliv hodně náročné melodie v jakémkoliv hlase. 

"To ale posluchače nezajímá" je odpověď sbormistra poloprofesionálního sboru. V rámci koncertování na profesionální půdě je to věta dokonce hodně zapadající. Co s tím? Řešení to nemá, jen větší úsilí i s tak nejistým výsledkem. Má to nějaká úskalí? Bohužel má. Na rozdíl od prosté koncentrace:

Pokud se totiž člověk koncentruje, může to být pouze v hlavě, nebo může svoje soustředění uvolnit i do těla a nechat tak téci volně ducha, který nejlépe po domácím i zkouškovém tréningu provede danou skladbu. Pokud ale použije úsilí, tak to vychází z hlavy a celkový proud energie je do jisté míry zastaven. V horším případě posluchač řekne: "To byla ale těžká skladba, ta vám dala zabrat, jste fakt dobrý, že jste ji dali." To by totiž posluchač říci pokud možno neměl. To řekne ve chvíli, kdy vnímá úsilí zpěváků, nedejbože obavu, že se za zákrutou vysekají. Toto úsilí či někdy ještě hůře - napětí se totiž přenáší na posluchače ať o to zpěváci stojí nebo ne a ať si to uvědomují či ne. V lepším případě si toho posluchač nevšimne, ale není tolik oblažen tokem energie, která by měla téci společně s hudbou. 

Řešení to nemá. Řada z nás miluje krásné náročnější skladby a nejsme talentem profesionálové a ani naše životy nám to neumožňují. Někteří procházím řadou zajímavých, ale i velmi drsných životních fází a zkušeností, které nás sice lidsky hodně posouvají, ale na hlase je to někdy znát. Pak může být snaha po dokonalosti pastí právě pro to horší energetické působení navenek zejména pro citlivější posluchače a pokud se člověk takovému zpěvu (a nemá moc čas jinému) věnuje hodně a řadu let, může to zanechat i určitá napětí v něm (minimálně na nějaký čas). Ze zpěvu a případně i z pohybu se vytratí uvolněnost. Zkrátí se dech. Někdy mohou přijít i zdravotní problémy. 

Ještě horší pastí může být operní zpěv, ale to do jisté míry dělají posluchači: I operní pěvec může mít své lepší a horší dny, operních perfektních pěvců také není nekonečný počet a tak jsou operní pěvci stavěni před nelehký úkol "neudělat ani jednu chybičku". Mezi posluchači, kteří na operu chodí, je řada fajnšmekrů, kteří znají opery zpaměti, i si zpívají árie. A pokud pěvci v nějaké se jen malinko barevně zaškobrtne hlas (ne že by zpíval jinak noty), mají pocit, že celé operní představení je zkažené (přiřadí si ho do seznamu "horších představení"), případně se hůře dívají na pěvce, byť má pěvec krásnou barvu hlasu nebo třeba i jen krásný prožitek toho, co zpívá, který umí předat druhým. 

A to je téma té druhé dokonalosti: Tok energie, sdělení. Hudba, která prochází duší a celým tělem daného zpěváka. Např. Vlasta Redl (byť jiný žánr) je naprosto uvolněný v tom, co hraje a zpívá, je to dokonalost tohoto typu. Ale podobně i někteří pěvci vážnějších stylů. Deva Premal, Eva Casidy, Loreena Mc Kennit...a najdete je samozřejmě i mezi pěvci v kostele, operními pěvci. Je v tom vlastně tělesná pravdivost. Je v tom aktivita zazpívat co nejlépe, ale v rámci volného toku energie pravdivost ve smyslu "takto to dnes mám." V hudbě sólového zpěváka lidové písně, chansonu, folku, bluesu, jazzu apod. je ta tělesná pravdivost nejen přímo nutná, ale právě ona vytváří originální zpěv daného zpěváka a i to, že přijdete příště, protože to zazpívá zase trochu jinak. 

Jen málo lidem se povede narodit a žít tak, že v sobě mohou spojit obě dokonalosti dohromady. Jinak to jsou kompromisy podle toho, co zrovna člověk zpívá (hraje). To platí nejen na hudebním poli. 

 Určité napětí nebo naopak uvolnění tomu můžete ale přidat i vy posluchači: Fyzicky špatně snáším extrémně ploché a zároveň umečené tenory a pokud má pěvkyně (zejména soprán) příííliš velké vibráto, ale opravdu veliké, že to ve mě vyvolává pocit epilepsie. Nemám potřebu je kritizovat, jen mi to nedělá fyzicky dobře, i tak se ale snažím vnímat hudbu. Jinak si užívám vše a právě i různé barvy hlasů pěvců. Někteří lidé v divadle se ale zháčí i při chybě pěvce. Tuto "fajnšmekrovskou" hru já hrát neumím. Přistupuji k tomu jinak: Mám na výběr: Buď se budu trošku horší barvou na nějakém tónu (nebo i chybou) u pěvce trápit, nebo si budu operu užívat dál. Co se stalo nezměním (a i tam mohlo být to nejpodstatnější - a to je pravdivé hudební sdělení, byť to barevně či jinak trochu spadlo), mohu jen ovlivňovat to, co si jak dál budu užívat. U poloprofesionálních nebo amatérských těles s chybami počítám a nezajímá mě, jak zcela dokonale zahrají a zazpívají vzhledem ke své aktuální denní kondici svůj repertoár. Podle toho, zda si chci užít více krásnou hudbu (ale bez nějakého konkrétního očekávání) nebo jen tok hudby a společné radosti vyrážím buď na poloprofesionální nebo i zcela amatérské koncerty (tam nemám očekávání vůbec žádná a nevadí mi ani falešnější melodie a častěji vypadnutí mimo rytmus). U dětí jsem ráda za každé pravdivé muzicírování. 

Přeji muzikantům krásné užití si aktivně hudby ve sborech, orchestrech, sólově či jen u táboráku a všem ostatním krásný poslech. A všem, aby - pokud chtějí - našli čas a odvahu si zazpívat doma. Jakkoliv. 

Alena Kulhavá