Rovnováha. Dialog. Vlastní střed. Inspirace. Denní očišťování a sebe zpytování. Zásady, za které nelze jít. Zdravý kořínek. Kontakt se zemí i nebem. To je politika nejen Lidovců. Ne všech, najdete zde i pravé opaky (a proto jsou někdy právě Lidovci na paškále) - lidi, kteří něčím jen kompenzují vlastní slabosti.
Dva klíčoví lidé Lidovců - Pavel Bělobrádek a Marian Jurečka to má ale v otázce Sudetského Německa srovnané. Nejezdí se paktovat do Německa se Suděťáky a pokud komunikují i s extrémní tamní frakcí, tak právě proto, aby znovu vysvětlovali kultivovaně, ale jasně náš postoj, který je v rovnováze (viz níže) a ohlazovaly se tak komplexy Německa, které dneska prosakují ve dvou opačných rovinách (psychologové by dokázali o tom jistě napsat eseje). A také abychom věděli, co se děje.
Když teď hovořila Angela Merkelová u Sudetském Německu, hned najdete u Mariana Jurečky na FB toto vyjádření:
"S dnešním vyjádřením A. Merkel nemohu souhlasit.
Miliony Čechoslováků prožívalo příkoří páchaná za 2. světové války německou armádou a jejich utrpení byla obrovská.
Chápu, že zdaleka ne všichni tehdejší němečtí obyvatelé spolupracovali s nacisty, a že uplatnění kolektivní viny vůči německému obyvatelstvu nelze hájit. Ale v dané době v atmosféře po skončení 2. světové války dokáži rozhodnutí tehdejších politiků pochopit, byť měli odlišit ty, kteří s nacisty spolupracovali a ty, kteří pomáhali českým obyvatelům, či jinak perzekuovaným skupinám. S násilím páchaným českými obyvateli na německém obyvatelstvu během divokého odsunu nesouhlasím a nemělo být v žádném případě tolerováno.
Takto jednoduše hodnotit události z konce druhé světové války, jak to činí A. Merkelová bych si netroufl."
Téměř stejně to formuloval Pavel Bělobrádek, ale přidal i citát deklarace České republiky:
" Toto stojí v Česko-německé deklaraci:
“Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.” Jinde:" Angela Merkelová formulovala některá témata v jiném kontextu, než byla chápána, zvláště, když byla citována vytržena z kontextu."
Je to stále stejný princip: Je třeba pojmenovat všechna zla, ale je třeba také určit jejich genezi a obecně rozlišovat. A po té, co se na věci podíváme a prozkoumáme je, tak je třeba určit způsoby harmonizace. Ta spočívá v uznání obou stran vnitřně a i se k tomu doznat - svých chyb a projevit lítost a touhu po odpuštění - ne od někoho konkrétního, ale prostě jako informace pro druhou stranu a také vyslaný pozitivní signál do vesmíru "ano, víme, že jsme pochybily a kéž by se dalších generacím po obětech na obou stranách dařilo dobře". Tam už není posuzování. To už je akt lásky, vzájemného odpuštění a poučení se do budoucna. Odpuštění je i dárkem sama sobě, protože jde o úlevu, opuštění nějakého tématu (pokud je to odpuštění zralé) v pochopení celého vývoje událostí. Ale to musí běžet z iniciativy daného národa, ne vynucováním a předepisováním, jak konkrétně to má vypadat. Nároky na nějaké vracení majetků jsou úplně pasé a kromě možná několika nerozumných jedinců v Německu s tím nikdo neoperuje. Ale i rozedírání rány místo léčení není přínosné. Ránu rozedírají někteří Němci, ale i někteří Češi v nepochopení Němců (resp. házení je do jednoho pytle, čímž jen problémy zvětšují) a teď je i nepochopitelné vyjádření Angely Merkelové. Nepochopitelné, byť by se dalo psychologicky vyložit např. jako...
... právě dvojitá kompenzace traumatu druhé světové války - pocitu viny: Na jednu stranu se částečně vyvinit pohledem na odsun Sudet a na druhou stranu přijímat uprchlíky nerozumným způsobem a hlavně z chybného výchozího bodu. Ani jedno není cesta. Nemáme šanci ovlivnit špičky Německé politiky a i oni sami mají zamotané kebule, jsou tam velké rozporné tlaky a navíc nedořešená historická karma (u nás je to udavačství apod.) se hlásí ke slovu a projevuje se všelijakým škvířením. To, co je důležité je, abychom
a) vydávali včasná jasná prohlášení typu Marian Jurečka tak, aby to bylo stále čitelné - v té rovnováze. A to jak veřejná (koho se to týká - ministr zahraničí apod.), tak i třeba takto na FB pro určitý okruh lidí političtí a kulturní lidé i když nejsou zrovna součástí jádra zahraniční politiky,
b) udržovali komunikaci s Němci, protože tím, že si dáme klapky na oči, tím problému harmonizace psychologických pozůstatků druhé světové války v Německu i u nás nepomůžeme,
c) udržovat dobré (to vůbec neznamená podlézavé!) vztahy v rámci vysoké politiky tak, abychom byli bráni jako partneři a dalo se - byť ne hned - s pokorou, ale jasně a slyšitelně dojednávat postupně reálné věci, což se i někdy daří (v rámci migrace dílčí krůčky a v rámci zemědělství také),
d) volit takové politiky, kteří mají šanci jako příliš nepošpiněné a nepodezřelé osoby být vůbec za partnery v zahraničí bráni,
e) budovat osobní kontaktu jak na bázi vysoké politiky, tak na bázi vzdělaných lidí napříč oběma zeměmi.
f) posílení výuky moderních dějin v rámci základních škol a i práce v rámci Post Bellum, práce s dalšími vzory, otevírání tématu mezních situací, ale i odpuštění, historických zkušeností i nepředvídatelnosti do budoucna.
g) hledání témat druhé světové války, které my Češi nemáme zpracované a kde "visíme" v dějinném napětí a kde je třeba, abychom pochopili nejen myslí, ale právě i srdcem (třeba i složité situace některých spolupracovníků Němců, kteří byli vydíráni vyvražděním širší rodiny apod.) nikoliv jako beztvará omluva, ale jako nejhlubší pochopení a přijetí dramatičnosti mezních situací s otazníkem, ke jsou naše meze statečného chování (např. já si u výrazného fyzického mučení vůbec jista nejsem).
Alena Kulhavá