Proč učitelé nemají šanci a zároveň to nesmí vzdát? Co to znamená "jít proti životu?"

V současné době se potýkáme s problémy starého Říma, ale zároveň neprožitým smyslem určitých událostí. Ztrácíme schopnost rozlišovat a jdeme "proti životu". Co se chce po učitelích? Jak se k tomu staví politici?

Pro porod si i zvíře vybere klidné místo, aby nebylo rušeno. Ženy byly s jinou ženou osamotě v místnosti a ostatní nesměly rušit. Zachráníme řadu dětí v rukou porodníků, což je vynikající a velké díky. ale také řadu dětí poškodíme právě tím, že z klidného uvědomělého procesu těla a duše děláme zdravotnický výkon, kde pobíhají uklizečky, mezi prodýcháváním stahů žena diktuje údaje, střídají se porodní asistentky (nesmíte si vzít svoji), spěcháme a někdy i lékaři spěchají, protože je přeplněno. Úplně nejhorší způsob je způsob financování: Pokud probíhá přirozený porod, lékař dostane naprosto minimální odměnu, nebyl potřeba. A tak vymýšlí, jak by pomohl...a porod komplikuje (kromě těch zachráněných), máme oproti WHO vyšší počet císařských řezů, kleští, dušení a z toho plynoucí ADHD a další. 

Jdeme proti principu rození. 

Lidské vztahy jsou obrovskou lekcí, kdy mnohem více do toho člověk dává a hodně dostává. Někdy jsou to ale "porodní bolesti". Každopádně to člověka mění a dost často k lepšímu, což může zhodnotit buď už v průběhu, nebo až na konci svého života. Mladí spolu "jen tak chodí" -někteří se vnitřně odmítají i zamilovat. Jiní utíkají do FB či youtube světů i v rámci stejné domácnosti. Manželství se rozpadají. 

Jdeme proti základnímu principu růstu - vztahům. 

Učitelé nejsou výrazně horší, než byli za komunismu. V roce 1991 jsme byli druzí nejlepší v matematice - za Singapurem. Máme nové metody, do škol chodí (kromě určitého množství přesluhujících) jenom ti nejodolnější, kteří to nedělají primárně pro peníze. Přesto děti vykazují horší výsledky, protože multitaskingem (což psychologové i koučové potvrzují) se snižuje schopnost hluboce přemýšlet (část populace ale zvládá kreativně do šířky tvořit). Projevuje se to i v hudbě, kdy čím dál méně dětí čím dál kratší dobu hraje na hudební nástroj a zároveň už nejsou učitelé hudby (není jich dostatek), protože současná generace opouštějící konzervatoře nemá na to učit někoho hudbu. Chceme oboje - jak do šířky, tak do hloubky a to je hodně špatně realizovatelné. 

Jdeme proti hlubší práci a politici se snaží vidět problém v učitelích. Dáváme si klapky na oči a jdeme proti životu. 

Někteří politici si nechtějí připustit ani ADHD, jiní psychologové nevychovanost dětí. Multitasking je abstrahován a někteří politici se dokonce diví, že zakazujeme dětem mobil ve škole a jak vůbec mohou bez něj přežít týden. Jdeme proti životu. 

Vidíme, jak nekvalitní očkování (tuberkulóza už byla dokonce stažena) způsobují alergie, psychické poruchy u dětí a přesto trváme na očkování v porodnici, kdy není ještě vytvořena imunita a zároveň nehrozí, že by dítě nakazilo jiné ve svém okolí. Jdeme proti životu. 

Škola je služka k naplňování potřeb kohokoliv a nemá šanci protichůdná přání kohokoliv naplnit. Jdeme proti životu. 

Ztrácíme schopnost vnímat hlavní linky. Ano, pomůcky,metody a názornost vylepšují výuku, ale ta se od osmdesátých let neustále vylepšuje a výsledky jsou čím dál horší, protože nechceme vidět samopohyb společnosti a tak hledáme příčiny v učitelích, školách či financích. Protože v uvědomění samopohybu na nás zírá věčně se opakující koloběh toho, že v kritických dobách jsou lidé schopni vnímat hluboké osobnosti (zejména v politice) a jednat společně a pak zase nastává období postupného úpadku, kde mají prostor osobnosti populistického ražení nebo pouze zábava či utáhnutí někým jako takové. 

Ztrácíme schopnost rozlišovat. Mezi kvalitní a nekvalitní hudbou, v rámci výtvarného umění, divadla. Do jisté míry. Ztrácíme schopnost odlišovat to, že je nesrovnatelný odsun Němců ze Sudet se zvěrstvy Němců (věcná rovina, kde se pak občané pochopitelné zpěčují) s rovinou duchovní, kdy právě na lehčí vině Sudet může začít prosba o odpuštění a zároveň odpuštění sobě sama (což předpokládá pocit viny). Pokud toto nenastane, je dost těžko myslitelné skutečné vyrovnání se Němců se svými obrovskými vinami (skutečné prožití vzájemné odpuštění si). Máme pocit, že to máme zpracované, ale další a další jevy ve společnosti i prožitky konkrétních lidí nás usvědčují z toho, že to zpracované ve skutečnosti nemáme a promítá se to do dalších generací. Zvěrstva odpovídající upalování čarodějnic. 

Jdeme proti životu. Z devatenáctého století velkých sociálních rozdílů přes první světovou válku, nepochopení v mezidobí a druhou světovou válku směrem k sociálnímu státu. Ten ale může být stejným terorem, pokud se to přehoupne opět do extrému (návrhy na nežitelné a proti přírodě jdoucí nařízení - např. dvouleté děti ve školkách i při neexistenci chův, nefunkční inkluze apod., nereálné požadavky na učitele, lékaře, prezidenta - jak má např. nastartovat ekonomiku, ochránit stát apod.). Zákaz upozornit na to, že islám ač velmi hluboké náboženství v sobě nese komplex úpadku arabské civilizace v rámci posledních staletí, nese problém "majetku na pravdu" a propojení státu s církevním právem. Člověk může být označen za nekorektního. Na druhou stranu ryčící nacionalista v hávu sociální spravedlnosti (jakkoliv myšlené) může ryčet cokoliv. Ochranu před růzností učitelů, ochranu před islámem (a to i islámem v tom nejlepším slova smyslu - v jeho kráse a hloubce) jako takovým, ochranu před sebemenšími nebezpečími života, ochranu před jeho výzvami. Učitelé (a začíná to platit i pro rodiče) mají tak nereálnou odpovědnost za životy svých dětí, že to začíná být nežitelné. I dítě školou povinné je považováno za naprosto nesvéprávné a nutné neustálého dozoru a ochrany před nebezpečími (ale tím i výzvami) života. Ty tam jsou dobrodružné výpravy samotných dětí v rámci měst, vesnic a ve škole ani při dozoru nemá stejně šanci učitelka uhlídat to, co se děje na druhém konci chodby (ale ten nárok je). V době zvonění na konec hodiny má být zároveň ve třídě a zakončit hodinu a zároveň už na chodbě hlídat děti. Jdeme proti životu. 

Masaryk a Churchil byli nenáviděni v době rozkladu. Neměli šanci osvítit lid, neboť ten se nechtěl nechat osvítit. Až v době krize najednou vypluli do popředí. Stejně jak učitelé mohou dneska ovlivňovat otevřené a připravené (a děje se to!), ale je nesmysl po nich chtít záchranu celé generace. 

Nejsme vyrovnaní s druhou světovou válkou, protože uplíváme často na povrchu antisemitské roviny a odsuzujeme mocenskou rovinu Hitlera. Už se ale děsíme toho, co provedl zbytek západu a moc si nechceme pustit do hloubi svého srdce děs z Michovského dilematu České republiky - otázku Beneše. Natož, abychom pochopili psychologii a těžké situace kolaborantů, nasbírali tam proměnu a statečnost do budoucna (to se neudělá povrchním odsouzením). A natož, abychom se v rámci Hitlera, později Stalina a dnes Putina podívali do očí vlastním tendencím k tomu věci ovládat, někteří i ke snahám rozšiřovat své impérium různými podnikatelskými taktikami a nebo mocenskými hrami. Zůstává to v nás jako sedlina. První světová válka to nahlodla, druhá dokonala a k vědomí jsme ale zatím v potřebné hloubce nepřišli. Nemusí se dít třetí světová válka, úplně stačí, pokud se rozvrátíme zevnitř extrémem sociálního státu, pseudobezpečím a hlavně odduševněním. 

Ztrácíme schopnost rozlišovat i v rámci Andreje Babiše: Je skutečným ohrožením, ale ne Čapím hnízdem, ani korunovými dluhopisy (byť to v pořádku vůbec není a je třeba řešit) a už vůbec ne domnělým monopolem na média. Ano, vlastní média, ale kolik procent a kolik prostoru je v ostatních k jeho kritice.... Podvody v rámci dotací EU se dějí a je to třeba řešit. Ale lidé v rámci celého systému dotací docela pochopitelně vnímají Andreje Babiše jako Jánošíka, který v tom prostě umí jen o trochu lépe chodit (část obyvatel). Ale nebezpečím jsme si my sami: Tím, že jsme schopni si do čela státu zvolit sice schopného, ale ďáblo-skřeta, který by mohl být vážným ohrožením ve střetu zájmů ještě mnohem více a to ďáblo-skřeta, kterému nejsou jakékoliv podnikatelské likvidační praktiky cizí (nebezpečí monopolu i chuti lidí podnikat). Politici i "pražská kavárna" okopává kotníky, místo aby střílela na ukotvení křídel. 

Řada žáků neví, co to je "žít Příběh." To bylo tématem náročných historických období, válek, nového uspořádávání, budování. Teď " je pohoda" "koukám na youtube" nebo někteří vůbec nevědí, co se životem. Jdeme proti životu. Řada mladých se vyhýbá od pozdní puberty životu jako takovému, protože skýtá rizika. Zato like na FB či instagramu jsou vrcholným způsobem získávat okamžité uspokojení (byť virtuální) a závislost na dopaminu je dokončena. Manželství ale krachují (tam je to o dlouhodobé "práci"). Mladí přece mají svobodu a tak spousta virtuálních platforem naplňuje čas života docela dobře. Jen život ve svém hlubším rozměru utíká mezi prsty. Stále ještě ale většina umí ocenit velký Příběh nějakého člověka (nejen v rámci Post Bellum). 

Někteří rodiče chtějí přeuchránit děti před životem a stejně přistupují k životu i státy Evropské unie, tj. i my. 

Chceme vidět chybu v učitelích, politicích (kteří si to pochopitelně nechtějí připustit a jen škoda, že některá dílčí řešení vůbec nepřipouští do svých úvah) a neuvědomují si, že v rámci filosofie osvícenství-postmoderny-dekonstrukce nutně jdeme cestou k nihilismu a chaosu. 

Se samopohybem společnosti nejde nic dělat, ale Římané pád také oddálili o cca 250 let (což je spousta generací). Nelze zachránit Evropu, ale lze pomoci s hledáním smyslu života a vlastní životnosti a statečnosti lidem okolo sebe, zejména dorůstající generaci. Vyžaduje to jen jednu podmínku: Základní nastavení otevřenosti. Pokud není, pak i mladí se mění ve skřety, kteří mohou být podivní jako mladí, ale dost často nešťastní nebo zlí jako staří, pokud se v průběhu života neprobudí. "Nezáleží, co se stane, záleží, co uděláš." 

A tak jsou oslavováni existencionalisté, do extrému jdoucí postmoderna a dekonstrukce a nenáviděn Roger Scruton a Jonatan Litel. 

Přesto si dovolím odkazy na výtah z nejlepší Scrutonovy knihy odkázat:

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615581

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615835

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615793

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615799

Držím vám palce, ať se vám daří rozlišovat a hlavně žít v růstu, lásce a vděčnosti, i když by někdy člověk osud ve vzteku pomlátil. Ale zase nechť se dostaví pokora a případně i vědomí i milosti. Přeji vám, aby vám váš Příběh přišel zajímavý, i když nemusí být bombastický. Ale ve statečnosti, lásce, otevřenosti, prožívání i konání nejlepší, jaký jste mohli žít. Životný.

S láskou a úctou Alena Kulhavá