Proč se nemůžou někdy domluvit různé politické strany? Proč se napadají? Jak to souvisí s

typologií osobnosti MBTI? Proč jedna skupina dokonce někdy pohrdá tou druhou? Jak potom na to reagují občané? Jak je tato situace ještě zkomplikovaná bulvárním tiskem? Co s tím? 

U členů každé politické strany bychom v globále mohli najít určité pozitivní osobnostní stránky a určité stíny. Druhou věcí ale je, že jsme každý nějaké psychický typ a hůře rozumíme typu velmi odlišnému. Na porozumění tohoto fenoménu je vynikající osobností typologie MBTI. Je to pravděpodobně nejpoužívanější, velmi hluboká a zároveň celkem jednoduchá typologie osobnosti, která kombinuje extroverzi, introverzi, myšlení, cítění, smysly, intuici, koncepce a dotahování věcí v jeden organický celek. Vřele doporučuji si tento testu udělat (k dohledání i na internetu) a prostudovat právě nejen svůj typ, ale i nějaký velmi odlišný pro to, abyste chápali, že i zcela odlišný člověk má své kvality a jste si na světě na roveň. Tato typologie pomohla nejednomu pracovnímu týmu (včetně naší školy) k velké transformaci právě v tom, že rozdíly lidé najednou viděli ne jako chybu, ale jako krásu variability "co je člověk" a naučily se s tím co nejlépe pracovat k maximálnímu výsledku pracovní skupiny, ale neméně podstatně i k maximální radosti a výborným vztahům dané skupiny. 

V západní demokracii jsou si svých rozdílností více vědomi a více systematicky pracují na vzájemném pochopení. V našich končinách se o to snaží jen někteří. 

Uvedu jen jeden příklad současnosti: 

Typologicky jsou zcela odlišní např. představitelé ODS a Lidovci. Lidovci jsou více citoví, chápající druhého člověka a směřují ke konsensu - respektive k dohodě vítěz - vítěz. Jejich slabinou je, že když tato cesta není možná, neumí někdy dostatečně prásknout do stolu a situaci vyhrotit (což by někdy bylo třeba), protože prostě vnímají celou situaci příliš komplexně. Lidovce volí lidé, kteří vnímají složitost světa, jeho dualitu a je pro ně důležitý i způsob jednání, úcta k "protivníkovi" apod. ODS jsou sekáči. Jsou více "černá, bílá", někdy zjednodušeně. Někdy popírají složitost problémů a mají potřebu to jednoduše rozčísnout. Na pohodě vzájemného jednání jim (ne všem) tolik nezáleží, spíše je to souboj argumentů. Bývají více orientovaní na business, kdežto Lidovci na celkovější lidský chod společnosti (kam spadají i rodiny). ODS je ale ve své přímočarosti také v politickém spektru potřeba, vkládám do nich i naději na pročištění již přežitých zákonů, zjednodušení některých zákonů a spojení některých zákonů. Je také jasné, že v každé době budou potřeba více politické strany té či oné typologie a není to potom úspěch či neúspěch těchto politických stran ve volbách, ale prostě každá doba si žádá jiné typy pro řešení určitých problémů spíše tím či oním způsobem. Tak jsou dnes potřeba i Piráti (i bez ohledu na typologii) a držím jim palce v jejich co nejlepším fungování. 

Lidé orientovaní na člověka budou mít politické partnery orientované především na výkon za nekompromisní. Lidé orientovaní primárně na výkon budou považovat politické partnery s orientací na člověka (a tím i na konsensus) za beztvaré slabochy. Pokud by vlastnosti těchto politických stran dosahovaly extrému, pak je takové vnímání na místě. Pokud jde ale o dynamické hledání vlastní rovnováhy, pak naopak vzájemné pochopení, ale i výzvy k určitému konkrétnímu jednání v nastavších situacích vede ke kultivaci jak celého diskusního prostoru, k lepšímu vyřešení jakéhokoliv problému a také k osobnostnímu růstu všech zúčastněných

Pokud tak rozdílné typy to o sobě vědí - své pozitivní i stinné stránky a snaží se si navzájem rozumět, můžeme se přibližovat nějakému důstojnému jednání. Pokud ale zůstanou někteří klíčoví představitelé jakékoliv strany - a to i u Pirátů, Sociální demokracie, Topky apod. - ve vnímání pouze své osobnosti (Lidovce a ODS jsem vzala jen jako příklad), tak se nemůžeme nikam v politické kultuře posunout.  

Problém v politice nastal ale nikoliv mezi ODS a Lidovci, ale mezi ODS a ČSSD. A to ne tolik v osobnostní rovině, ale i v rovině politické nezralosti po roce 1989 a také ve snaze uchopit maximálně moc  - získat co nejvíce voličů. Pak ostré vyhraňování se jedné strany vůči druhé toto do jisté míry dokázalo, ale až doteď sklízíme následky tohoto jednání: Nedůvěru lidí v politiky. Lidé vnímají politiky jako ty, kteří se hádají a snaží se politikařit a ne jako ty, kteří řeší problémy společnosti. A to i v situaci, kdy skutečně poslední vláda pracovala velmi pilně a díky konsensuálnímu vyspělému jednání Bohuslava Sobotky, Pavla Bělobrádka a dalších zvládla pracovat i s Andrejem Babišem, byť bylo jasné, že příště s tímto pánem do vlády rozhodně ne (ne kvůli jeho odlišné typologii, ale kvůli podrazáctví, podvodům a i likvidaci podnikatelů).  To  Sociální demokracie v roce 2013 podcenila - byla příliš poctivá když ANO skončilo druhé na pásce, Lidovci to ovlivnit nemohli, už jen nechtěli vládu SPD. Obávám se, že to bylo hlavně jedno - kdyby se tam nedostal Andrej Babiš  minule, o to více by měl možná hlasů teď. To, co vláda podcenila, je včasné vydání Andreje Babiše trestnímu stíhání. Ale i to je možná celkem jedno - např. Parkanová dodnes nezná rozsudek a u Andreje Babiše by to bylo stejné - byl by možná ještě silnější s nedokázanou vinou za delší dobu. Jde o významnější krizi naší justice. A v rámci společnosti o určité lekce pro nás, kterým se nevyhneme. 

Možná se ptáte, proč zde nehovořím o typologii SPD: SPD podobně jako Andrej Babiš není politický typ, ale podnikatelský záměr bez jakéhokoliv mravního ukotvení. Andrej Babiš touží monopolizovat, co se dá za každou cenu, Tomiovi stačí nějaké ty miliardy. Netají se tím, že strach z uprchlíků šířil a šíří záměrně proto (kromě toho, že je třeba otázky migrace a islámu řešit), aby lidé ve strachu ho volili. 

Nevím, co by mohlo Tomia proměnit, ale u Babiše jednu naději mám: Ve chvíli, kdy v rámci superpopulistické a naprosto beztvaré politiky se ptá lidí, co potřebují, může začít vnímat i hluboké problémy lidí a jiné rozměry světa, než je v businessu sežrat jinou firmu pomocí neoprávněných zajišťovacích příkazů nebo vytunelovat Unipetrol a dluh přehodit na občany, aby ho zaplatili. Naději nemám velkou, ale přesto ne jí nechci zříci. 

Tuto naději není ale dobré zaměnit s očekáváním a ani s opakem to jest nenávistí k Andrejovi Babišovi. Připadám si jako sám voják v poli, kdy píši ostré články o Andrejovi Babišovi, ale nechovám k němu nenávist (naopak i jemu patří má modlitba), vnímám ho jako "hráče v poli" - určitou výzvu nejen pro něj samotného, ale i pro nás pro všechny. Právě proto, abychom si vyjasnili, co je mravné a co ne, resp. kam chceme směřovat jako Česká republika nejen v otázce businessu, ale vývoje nás jako lidských bytostí, zůstali ostražití, podporovali svoji proaktivitu a nespoléhali se na vůdce. 

Velmi ostře jsem to popsala ve svém článku

https://kulhava.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=632307

a reakce na to přišly velmi rozdílné: Od vzdělaných a společenskými oblastmi zabývajících se lidí velmi pochvalná (včetně Petra Pitharta). od jiných i vzdělaných lidí, kteří četli jen nadpis nebo se o věci do hloubky nezajímají, kritika, že píši bulvár. Zamrazilo mě, když jsem se mi potvrdila zkušenost Lidovců, že lidé dnes čtou zejména nadpisy článků a už ne moc obsah. Ještě více mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, že jsem systematicky popsala výzvu pro nás pro občany a lidé to stále vnímají jako otázku Andreje Babiše. K radosti mi nepřispěl ani fakt, že jsem použila silný nadpis schválně, protože kniha, kterou jsem k článku použila, o tomto tématu takto přísně hovoří a je třeba ostražitosti v každé době: ostražitosti nikoliv vůči tomu, kdo se v politice vyskytuje (Babiš), ale primárně ostražitosti k tomu, jak jsme my schopní se orientovat a co děláme. Dalším faktorem ve hře a to i u lidí, kde bych to nečekala, je množství přeposílaných prapagandistických emailů likvidujících politické prostředí z různách stran, které mi většinou končí ve spamu a jen pokud se výjimečně když se mi objeví v emailu, tak odpovídám podle skutečnosti (nebo dohledám na úřadech a u konkrétních politiků). 

Je pro mě zcela pochopitelné, že rodiny s malými dětmi (miminka, školka) se politikou moc nezabývají a asi ani nemají: Cílem rodiny s malými dětmi je vytvořit láskyplné harmonické prostředí s výzvami úměrnými věku dítěte. A  tomu odpovídá i celkové naladění rodičů a to, co mají nebo nemají  chuť ve společenském životě dělat. Pokud jsou ale děti již školou povinné, vnímám jako důležité to, aby pomalu začaly vnímat určité souvislosti ve světě. Zpočátku třeba jen tím, že se rodiče už zase malinko orientují a i doma občas prohovoří o společenském (politickém) dění. Míra toho je individuální a vnímejte to prosím jako můj soukromý pohled. 

V této době je samozřejmě destruktivní, když zprávy v médiích jsou bulvárního charakteru s cílem šokovat nikoliv proto, aby se ostražitost občanů zvedla, ale aby vyskočily emoce a čtenost článků. Potom pokud se jiní autoři (včetně mě) snaží o skutečnou ostražitost a aktivizaci společnosti, jsou překvapivě považování za bulvár. Nastává efekt "tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se ucho utrhne." 

V současné době mám tedy pouze několik základních inspirací:

a) Pečlivě vybírat média a autory ke čtení, diskutovat o nich s okolím, vědět, z jakého svého životního bodu píší či mluví. Sledovat osvědčená klasičtější média. Když vám přijde podivný propagandistický email od někoho hodně blízkého, tak se zeptat někoho ve svém okolí, kdo vám bude umět dohledat fakta. Minimum práce, maximum výsledku: Tyto informace totiž můžete přeposlat zpět tomu blízkému, kdo vám konspirační email poslal a ten je zase může šířit fakta dál. 

b) Přizpůsobit čas sledování společenského dění své rodinné situaci a navzájem si mezi přáteli v diskusích vypomoci. Respektovat odlišené pohledy svých blízkých.Vyplatí se - kdo může - občas zajít i na nějakou kvalitní veřejnou společenskou (politickou) besedu, moci položit svůj dotaz a diskutovat i v kuloárech. Možností je také svolat vlastní diskusní skupinku k nějakému tématu. 

c) Uvědomit si přejedení se silnými tituly v médiích a pokusit se rozeznat emocionální skok na špek od skutečné výzvy.

d) Kdo může - číst klasickou literaturu, historické a filosofické kusy a výtah z těchto knih předávat ústně i písemně svému okolí, které nemá čas tyto knihy studovat (udělala jsem se Scrutonem a s Snyderem ve svých článcích).

e) Pochopit, že pouze láska, ostražitost a  hranice a nikoliv nenávist, naivita a laxnost mohou pomoci v dobrém vývoji společnosti. Andrej Babiš je dobrým tréningem k tomu. Můžeme za něj Vesmíru poděkovat (protože rozklad společnosti dospěl do jistého bodu a na silnějších osobnostech je potom snazší si řadu věcí uvědomit) nebo se vztekat nebo přejít do rezistence. 

f) Vnímat rozdílné psychologické typy v politice a krásu té různorodosti, nepohrdat typy opačnými, než jsme my sami (což může a nemusí odpovídat straně, kterou volíme). Vnímat kouzlo demokracie a nebezpečí (tím více, že ne-mravného) autoritářství.

g) Kdo může - Facilitovat důstojně politiky tam, kde mám pocit určité nerovnováhy a také přinášet vlastní nápady řešení. 

Držím nám všem palce, abychom touto lekcí dobře prošli. 

Alena Kulhavá