Alena Kulhavá

Situace České republiky v rámci církevních restitucí: realita dneška

24. 07. 2017 19:02:17
Církevní restituce již jsou téměř ukončené a tak nemá smysl proti nim bojovat, má smysl se podívat, jak dopadly. Více uvidíme za 10 let, ale první reálné výsledky se dají vystopovat již dnes.

V článku se nechci zabývat rozebíráním toho, zda církev měla na restituce nárok či ne (je to dáno zákony o restituci 1948 -1989 a tím se říká vše: Jestliže mají být navráceny majetky vzaté komunisty, tak do toho ale spadají všichni, tj. i církev). Nechci se ani zabývat vývojem společnosti v rámci náboženství a vývojem vztahu k církvi. Půjde mi o to se pokusit zmapovat, zda se naše obavy o to, zda církev

a) zvládne takto rychle naložit s majetkem a financemi

b) neošálí ji nějací vykukové, kteří potom majetky přeprodají a znehodnotí

c) církev sama nepodlehne pokušení preferovat business před rozumnými investicemi a spravováním majetku do budoucna.

Měla jsem možnost prostudovat různé materiály i hovořit s lidmi, kteří se církevními restitucemi zabývají. Prostudovala jsem i oficiální materiály, kde si církev nemůže dovolit nějakou blamáž či překroucení fakt.

Církev zpět dostala některé budovy po pádu komunismu značně zdevastované a náklady na opravu jsou v řádech stamiliónů, kde ani restituce nebudou stačit - církev pořádá sbírky na opravy. Dost často jsou to důležité kulturní památky. Takže ať by to platil stát nebo církev, ty peníze na opravu toho, co komunisté zničili, se musí najít. Nedokáži posoudit, zda byl církevní majetek nadhodnocen, to laik nemá šanci posoudit a odborníci se v tom liší. Pro mě je důležitější, jak bude církev s majetkem zacházet.

Z hlediska navracení polností a budov je situace trojí:

a) V některých případech to bylo zcela jasné a proběhlo bez problémů.

b) V některých případech stát po roce 1989 porušil zákon a to, co mělo zůstat v majetku státu a počkat na církevní restituce, stát prodal do soukromých rukou a teď se složitě řešilo, co s tím. Tam vznikaly emocionální situace, které hýbaly médii. Nedokáži je vyhodnotit a tak se o to ani nepokouším. Situace se řešila i finančními náhradami.

c) Je několik polností a objektů (naprostá menšina), kde není zcela jasné, zda na to má církev nárok a to je v práci expertů a soudů.

Církev má za cíl hospodařit zejména s klíčovými budovami pro své fungování a poslání a to tak, aby byla schopna

a) měla kde vykonávat pastorační, ale i pečující a charitativní činnost

b) uchovávala v dobrém stavu naše památky

c) měla nějaký zdroj příjmu čistým a na výši způsobem pro to, až nebude od roku 2030 dostávat od státu žádné příspěvky na svoji činnost

Pokud sezná, že některé polnosti atd. nedokáže nejlépe spravovat nebo by se musela podvolit něčemu, co je proti jejím etickým pravidlům, takové objekty by pustila.

Z mé osobní zkušenosti (učila jsem 7 let na křesťanské škole a měla kontakt s řadou kněží i s Arcibiskupstvím, osobně i s Tomášem Holubem atd.) a i z hovorů s lidmi, kteří se restitucemi a hlavně fungováním církve zabývají dnes jasně vyplývá, že církev chce o budovy, polnosti atd. pečovat dlouhodobě a s určitými zásadami, není jejím cílem "vytřískat z užívání budov co nejvíce peněz na svoji činnost." Věřím tomu - jak jsem měla možnost laicky pozorovat zvenčí - že církev dokáže najít rovnováhu mezi duchem a hmotou - mezi posláním majetku a nutností obživy.

Z rozhovorů s lidmi, kteří se majetkem církve zabývají vyplývá, že určití vykukové nabízející podivnou spolupráci za církví skutečně chodili a v menší míře stále ještě chodí: Církev ale nespoléhala sama na sebe a přijala do svého týmu řadu expertů, takže se dokázala řadě problematických kontrakcí vyhnout. Samotní církevní hodnostáři se tím někteří už i vycvičili v prokouknutí některých taktik a způsobů businessmanů.

Ty finanční náhrady za majetek, který nelze vydat (je právě už v jiných rukou atd.), které nejsou investovány hned a slouží k dlouhodobější opravě budov atd. jsou deponovány u ČSOB banky. Tato banka nebyla vybraná náhodou, ale po pečlivém konkurzu tak, aby nejlépe vyhovovala konkrétním finančním operacím církve. K rozdělení financí v rámci diecézí dochází pečlivým mnohahlediskovým způsobem, který jsem měla možnost prostudovat, ale to již překračuje rámec tohoto článku. Ve chvíli, kdy by chtěla církev některé peníze investovat (tak, aby je mohla použít do budoucna na chod církve a další opravy památek), má přísně nastavená pravidla u banky (na rozdíl od státu), kdy neinvestuje do zbraní, farmaceutického průmyslu atd. Také církev neinvestuje do komodit, kde dochází k nízkým odměnám obyvatel rozvojových zemí, protože to považuje za neetické.

Moje obava dříve byla i personální: Zda vůbec je dostatek lidí v církvi s dostatečnou kvalifikací na to, aby i při pomoci externích expertů dokázala církev proces poměrně rychlých restitucí ukočírovat: byla jsem pro pomalejší postup a prosazovala ho i na Arcibiskupství. Jsem ráda, že se mé obavy nenaplnily. Je dost možné, že někde něco uteklo, ale v globále žádná pohroma se nekoná. Větší závěry budu ale dělat za 5 let, teď je ještě stále brzo.

Je velkým otazníkem, jak bude umět církev hospodařit s lesy, aby zachovala životní prostředí a netěžila příliš na zisk. Vzhledem k tomu, že těžba v lesích bude tématem až následujících let, musíme si na vyhodnocení tohoto odvětví počkat až cca za 2-3 roky.

V rámci hospodaření s půdou církev nechce umenšovat půdní fond (což i deklarovala), což je výhoda jejího správcovství oproti tlaku developerů na jiné subjekty. Pouze ty pozemky, kde je již rozhodnuto o nějaké stavbě, ponechává církev podle původních pravidel. Tyto budovy chce církev dlouhodobě užívat, což je pro obce opět lepší partner než někdo, kdo po čase objekt prodá a ten buď zchátrá nebo neposkytuje službu občanům.

Smutnou pravdou ale bohužel je, že kostely jsou tak zchátralé, že ani při finančních náhradách za majetky, které nelze vydat, nemá církev šanci všechny kostely opravit. Proto ty menší značně zchátralé bude muset pustit: Prodat nebo ve většině případů nechat zchátrat. Jde o to, že ani stát, ani církev nemá prostředky na jejich rekonstrukci a v situaci, kdy v obci nejsou farníci, ztrácí i smysl tyto kostely opravovat. Ani farníci na jeho opravu nemohu přispět, protože jich je málo a některé obce na to také nemají. Takový kostel se nedá snadno odsvětit a provozovat v něm něco světského a ani o to investoři nejeví tolik zájem. Některé kostely se přece odsvětily. V Čechách se kostely odsvěcují, na Slovensku a i někde v Rakousku se naopak staví nové. Nepíši to jako kritiku Čechů - jsme duchovní národ, jen ne po různých historických zkušenostech a vzhledem k naší povaze tolik tradiční, spíše kombinujeme osamotě nebo ve skupinkách přátel různé cesty. V tomto ohledu mě mrzí, že řada kostelů ve své původní funkci (nebo i fyzicky) zanikne, ale je to vývoj, se kterým asi nikdo nemůže nic dělat. Jen by bylo dobré místo kostela ponechat jako nějaké místo duchovního načerpání, i kdyby tam byly jenom lavičky a malá zahrádka, protože místa kostelů byla pečlivě vybírána. Než kostel zchátrá natolik, že jej bude třeba zbořit, může mít někdo ve vesnici třeba klíč (na dveřích napsáno, kdo a kde ho má) a když někdo bude chtít v kostele pomodlit se, pomeditovat, zazpívat si...za malý poplatek i koncert, výstavu a další kulturní akce (jako když je kostel v běžném provozu) ...zcela volný přístup by vedl k vandalismu.

S přáním toho, aby se zbývající nejasnosti okolo církevních restitucí co nejdříve k pochopení všech vyjasnily a hlavně s přáním toho, abychom i za deset let mohli být rádi, že se církev svého majetku ujala jako skutečný správce

Alena Kulhavá

Autor: Alena Kulhavá | karma: 23.96 | přečteno: 1455 ×
Poslední články autora