Nejsou učitelé do základních škol. Divíte se? Není to zdaleka jen otázka výplaty...

Společnost se od konce devadesátých let proměňuje stylem,který má přímé důsledky do školství.Kromě některých pozitivních změn se setkáváme s řadou nových faktorů, které začínají být nejen nedůstojné, ale i neřešitelné v rámci škol

Děti jsou v základu pořád stejné: Spontánní, hravé, plné humoru. V zásadě srdečné a naladěné na vztahy. A učím stále velmi ráda a ráda s nimi trávím školy v přírodě i odpoledne na kroužcích nebo občas i odpoledních hrách. Ale objevují se nové fenomény, které situaci učitelů ve školách komplikují: 

1) Dříve probíhala výuka přirozeně (zejména na menších obcích): Kromě základních znalostí učitel předával své osobní zkušenosti (ty jsou stejně jako zkušenosti rodičů a celého rodu k nezaplacení a žádný počítačový program je nemůže nahradit). Učitel byl také součástí společného společenského dění. 

V dnešní době - zejména ve velkým městech se situace změnila. Učitelé, kteří se snaží najít nějaký zlatý střed v rámci klasické školy nejsou ve střetu s většinou rodičů (naopak), ale občas se někdo najde a může zpunktovat i další rodiče. Představy moderní pedagogiky a tudíž i jednotlivých rodičů se totiž v zásadě rozpadly na tři skupiny:

a) Ve škole toho naučit co nejméně, jen základní fakta, hodně je opakovat (nebo jim je nějakou zázračnou metodou nalít do hlavy) a to tak, aby děti měly pokud možno dobré známky a dostali se bez přijímaček na školy.

b) Učitel by měl ze školy zmizet, jen kazí děti nějakým svým osobním postojem a zkušenostmi, vše by měly nahradit počítačové výukové programy 

c) Existují komunitní školy Učíme se příběhy, učitelé učí přirozenou formou, projekt Post Bellum, projekty apod.

d) Praktické zážitkové metody přírodovědného a sportovního nebo uměleckého charakteru (včetně první pomoci, školy v přírodě apod.)

Nic není lepší nebo horší a většinou se učitel snaží v rámci možností přístupy zkombinovat (výukové programy svým současným charakterem patří stále ještě více do domácí přípravy).Problém nastává, když je nějaký rodič více vyhraněný k jednomu stylu nebo má blok vůči něčemu.

Ve školách by měla z mého pohledu být pluralitní atmosféra, kde učitel přináší kromě základních fakt i své osobní zkušenosti (které jasně oddělí), možnosti si leccos vyzkoušet a zároveň nenutí dětem nějaký určitý postoj. Jeho zkušenosti a postoj + další jiné postoje učitelů, zkušenosti rodičů, prarodičů a dalších členů society by stejně jako dříve měly tvořit různorodý rámec, ve kterém se dítě pohybuje a učí se vytvářet si pohled vlastní. Problém současné doby je, že řada rodičů nemá na děti čas (zejména matky samoživitelky) nebo energii, prarodiče jsou daleko nebo v rozkolu s rodinou a tak se matky obávají, že pohled dítěte bude více formován učiteli ve škole. Zároveň se nejen na facebooku tvoří sociální bubliny, takže místo toho, aby byl rodič rád, že si dítě tvoří názor z přirozené konfrontace různých názorů kolem něj, které nikdy nemohou být a nemají být úplně stejné (kde by rodič mohl čekat vlastní dlouhodobý vliv jako silnější), bije se za to, aby k žádným jiným pohledům a osobním zkušenostem od dospělých lidí dítě nepřišlo. To, že kromě rodičovských informací (kteří buď mají nebo nemají čas) řadu podivných komentářů i situací shlédne dítě na youtube, které má již skoro každé dítě v telefonu, jim až tolik nevadí, resp. o tom nevědí a nechtějí si to připustit, dokonce někdy ani když dostanou přímou informaci od učitele (který to má ví od dětí).  Například i v otázce sexuality by byla velká řada rodičů překvapena, kdyby věděli, jaká pornovidea řada jejich synů sleduje a kolik času tomu věnují. Jak se nemálo kluků snaží vpáčit i na zakázané stránky a shlédnou i dost brutální či perverzní věci (nejen v oblasti sexu, ale i týrání dětí, politických vězňů apod.), které opravdu ke zkušenostem člověka patřit nemusí. V hlavě jim kolují otázky, které když občas vyplavou napovrch, tak mě až zamrazí. A mrazí mě i při vědomí, jaké až strašidelné stránky existují a kam se mohou děti dostat. Blokace na telefonech i počítačích má minimum z nich, rodiče si nedají říci. 

Učitel je mezi mlýnskými kameny: Je nabádán moderní pedagogickou, aby vycházel z individuálních potřeb daného dítěte, daných dětí ve třídě, kam spadá i to, že ho třeba vůbec obory školy nezajímají, ale zajímají ho zcela jiné věci (tím myslím normální - mimo výše zmíněné absurdity) - a tak vyjít od jeho zkušeností a zájmů a zároveň to rozšiřovat případně i na oblast vyučovaného předmětu) a zároveň by se podle některých rodičů neměl vůbec odchýlit od osnov. Neřešitelný rébus. Většina učitelů volí nějakou cestu mezi podle situace a povahy učitele. Ale každopádně si tím u jednoho i druhého tábora nabíhá že "není správný profesionální učitel." Učitel tedy nikdy nemá šanci být v současné době dobrý: Je vždy dobrý jen pro nějakou skupinu didaktiků, rodičů, dětí. Vždy může naběhnout nějaký mravokárce, který vnímá roli učitele základní školy jinak a vynadat učiteli, případně ho odsoudit: "Ty jeden špatný učiteli, jak to, že děláš...nebo neděláš...to vůbec do role učitele nepatří......to vůbec jako učitel naopak neděláš! Hanebníku, že se nestydíš, resp. co ještě děláš ve školství?!" 

Dalším rébusem je, že učitel má žáky naučit nejen učivo, ale i kompetence (někdy i ty, které by měly mít zvládnuté z rodin) a zároveň k tomu podle některých rodičů nesmí použít osobní zkušenosti, příklad a náročnější zážitky pro děti.

2) Někteří rodiče dětem věří každou věc doslova a to jak puberťákům, tak prvostupňovým. Je to rys určité nevyspělosti některých rodičů nebo neznalost dětské povahy. Dříve, když dítě přišlo s nějakou podivnou věcí, rodič buď rozklíčoval, kde je zakopaný pes (kde se dítě na paní učitelku zlobí, kde se snaží něčemu vyhnout apod.) a pokud měl pochybnosti, přišel nebo zavolal učiteli a s učitelem si to vysvětlit. Situace byla poučná pro všechny strany:

Pro dítě, že "pohádky mu neprojdou", ale pokud naopak má skutečný problém, který je už v kompetenci rodiče, má smysl ho jít s učitelem řešit. 

Pro rodiče: Ještě více poznal své dítě a i prostředí školy. Získal i další inspirace v podpoře svého dítěte ve studiu

Pro učitele: Co se může zrodit v hlavičce dítěte a jak tomu může přizpůsobit výuku. 

I dneska větší část rodičů přichází v tomto duchu. Ale přibývá těch, kteří nejen, že přiběhnou rozlíceni, případně prskají na učitele v emailech apod., ale dokonce si nenechají vysvětlit, jak se situace odehrála a kde je asi zakopaný pes. Věta "moje dítě by nikdy nelhalo" je mylným přesvědčením jak u rodičů některých lupínků, tak u rodičů široce s fakty nakládajících dcer. Na děti se nelze zlobit: Zkoušení hranic a i širší interpretační rámec včetně omylu a částečně i nepozornosti patří k jejich věku. Problém je v rodičích, kteří nechtějí s učiteli skutečně komunikovat. 

3) Této situace samozřejmě využívají někteří žáci, tím spíše, když se rodiče v pomlouvání učitele spojí. Nedůstojným společným pomlouváním učitelů od rodičů a dětí dochází ke snižování autority učitele. U dobrých učitelů zatím naštěstí ne fatálně, ale i tak je to nedůstojné v určitých situacích. 

4) Děti více než dříve při systému fungování v životě v rámci multitaskingu poslouchají na půl ucha a tak si informace zkreslí a zkreslené je prezentují i doma.

5) Společnost se polarizuje a kromě ještě určitého středu se lidé vydávají buď hyperkonzumní cestou nebo naopak vůči kolektivnímu žitému v soukromí spíše zdravější a vědomější cestou. Dochází potom i k paradoxům, že někteří žáci (a výjimečně už i rodiče, kteří dokonce učitele mohou obvinit ze lži) mají problém učiteli věřit, že např.nemá televizi, spotřebuje za rok pouze 5 pet lahví (neboť s nimi zachází jak dříve s lahvemi na pití, které se vymývaly), nejí (až na výjimečné situace) palmové sušenky apod.,  denně cvičí, zažil různé zážitky v přírodě apod. 

6) Novým fenoménem posledního půlroku je propis streamů a fakových videí a zpráv do psychiky dětí: Děti, které tato videa sledují více, čtou podobné zprávy, se v čím dál absurdnějších situacích ptají učitele "a je to pravda nebo fake?" , jako by autentická komunikace blízkého učitele mohla být z 50% hra. Nakolik tomu přispět Kazma Kazmič, který se objevil i na předních stránkách internetu a obsadil mysl řady lidí, netuším. 

7) Některé děti nejsou vědomostně založené a ve škole jen projdou vyposlechnutím určitých základních principů společnosti (aby tušili, kde žijí) a jejich těžiště je potom v práci. Tak tomu bylo vždy. Tyto děti ale dříve neměly ambice na dobré známky. Setkali jsme se v posledním roce s několika dětmi (více, než dříve), kdy rodiče nepřišli na třídní schůzky, nezajímali se o své děti, které měli samé pětky a když učitel sám si rodiče a žáka pozval, jedno odpoledne se svým dítětem strávil přípravou. Byl pak překvapený, že dítě ač to v akutní krátkodobé paměti doma celkem umělo, do školy  - při absenci dlouhodobější práce (a často i při nižší inteligenci či horší paměti) doneslo do školy do druhého dne vědomosti na čtyřku: zaplať pánbu za to jsme si řekli, ale rodiče očekávali jedničku nebo dvojku - to stejné, co jim těsně po naučení se doma zopakovalo. Opět - neznalost se dá omluvit, ale agrese a nechuť si proces učení nechat vysvětlit je nový fenomén. Potom místo toho, aby si z takové situace vzalo dítě ponaučení, rodič - v pocitu že neuspěl jako jednodenní doučovatel a kope kolem sebe - dítěti v přirozené zkušenosti podráží nohy. 

8) Dříve byla důležitou součástí růstu osobnosti i zkušenost. A to třeba i bolavá. Jsem proto, aby zbytečná traumata děti nezažívaly, ale nekonvenuji se snahou děti přeuchránit od jakékoliv emocionální bolesti, zkušenosti:  Tam třeba patří i pohled na zabité orangutany, když jíme palmové sušenky nebo pohled - nikoliv traumatický - na válčící Allepo v rámci obchodu se zbraněmi v rámci zeměpisu. Anebo pohled na kuřákem začerněné plíce v rámci výchovy ke zdraví. Jak chceme po učiteli, aby předal živou zkušenost s požadavkem, že musí být vizuální a nejlépe video (protože děti přece už nemusí umět a chtít ve vizuální a mediální době číst) a zároveň jim předávat jen příjemné obrázky? Začíná se také objevovat trend "co nechci v danou chvíli dělat, je mi nepohodlné, to dělat nebudu." Není to masivní, ale trend lze pozorovat. Je to i problém smyslové nezkušenosti, zhýčkanosti a pohodlnosti: Dříve praktika absolvovaly všechny děti a s nadšením: Trochu smradu z trepkového nálevu nebo přirozeného pachu prasečí ledviny nebo srdce (z lednice) nikomu nevadil (nebo výjimečným známým citlivcům, což se samozřejmě chápalo). Pozvolna to začíná být ve sterilní internetové době trend nezanedbatelné části třídy. Stejně jak nechuť k nějakému konkrétnímu pohybu. U některých dokonce i nechuť jet na školu v přírodě, protože by se tam museli hýbat a nemohli by být celé odpoledne na mobilu či počítači.

9) Poměr k odpovědnosti se snižuje. Odpověď "nedonesl jsem"  "zapomněl jsem"  je u čím dál větší části třídy braná s úplně stejnou emocionální samozřejmostí jako "donesl jsem", "udělal jsem". Netýká se to jen puberťáků na druhém stupni, tato situace se zhoršuje i na prvním stupni, kde čím dál více dětí neplní své povinnosti (a tam je to věc rodičů). 

10) Rodiče čím dál více svých rodičovských povinností překládají na učitele: Děti v první třídě si neumí obout a zout boty, obléci se, respektovat základní pokyny, vnímat, že jsou okolo i druzí lidé. Problém pozorují i učitelky mateřských škol a v přípravných třídách. Ne vše se dá dohonit v kolektivu. Něco ano, ale učitelky prvního stupně i družinářky mají tedy více naloženo, než dříve a někdy se dostávají do prekérních situací, kdy má kolektiv někam odejít a přitom...na druhou stranu je třeba říci, že přibývá i dětí s různými vývojovými vadami, opožděným vývojem apod. a tak není vše jen otázka nedostatečné rodinné péče. V takové situaci je třeba o to více spolupráce rodičů a školy. 

Dítě je středem rodiny někdy i v tom nedobrém slova smyslu: Vše se točí kolem něj (zejména jedináčci), nenaučí se do pěti let zacházet s vlastními emocemi a frustracemi a s tím už učitelé potom mají velmi nelehkou práci v kolektivu 15 - 30 dětí. Učit dítě zacházení s frustrací a hranicemi není příjemná zábava: Rodič musí snést slzy a vztek svého dítěte, ale čím později se s tím začne, tím hůře to jde. 

Některé děti, které nic nezajímá nebo neumí daný obor tak dobře, aby dosáhli na příslušnou školu, pak vidí vše kolem sebe (i ve škole) špatně. Učitel je snadný terč frustrace. To je narůstající téma po roce cca 2000 - 2004. Nový fenomén je, že se na této emocionální vlně veze čím dál více rodičů. Trend přibývání není dramatický, ale znatelný je. 

11) Dříve i když byla nějaká rodina neuspořádaná, úctu ke školním povinnostem měla. Kromě toho, že děti i rodiče neplní povinnosti - vypouští je, se objevuje nový trend: Rodiče o některých povinnostech i diskutují: Proč by měli škole dávat vědět, kde dítě je, když je to pro ně nepohodlné na to myslet (ne, že by měli něco proti)? Proč by měli psát omluvenku, podepsat seznámení s určitými informacemi? I když informace podepíší a kopie jim zůstává, diví se, proč by ty informace měli znát (třeba že si má vzít dítě na zahraniční zájezd pas apod.).  Proč by měly dívky chodit do školy vhodně oblečené a ne polonahé s půlkou zadku venku a celým břichem venku i když není horko a kluci se na ně sápou? Někteří rodiče nechápou, že není vhodné, aby děti základní školy pravidelně dopoledne i odpoledne při vyučování konzumovali redbul a to včetně dětí, které mají papír z poradny na hyperaktivitu. Pocit toho, že si "dosytím pozornost nebo výkon nějakým dopingem" místo vynaložením vlastního úsilí se neprojevuje jen na táborech (kde spíše děti od určitého času začali papat brufeny po únavě ze hry nebo výletu), ale i ve škole. 

12) V mé osobní praxi ubylo rodičů, kteří mi chodí hlásit, "co by mělo školství z osnov vypustit" - resp. co bych bez ohledu na osnovy neměla učit, že je to pro děti moc těžké, i když i takový rodič se občas najde. Je to dáno tím, že jsem v průběhu svých třech let na základní škole slevila na úplné minimum při zachování švp i osnov a také tím, že mám užší kontakt s rodiči a s žáky: někteří z nich se začali i více učit a hlavně pochopili užitečnost procvičování. Horké chvilky ale začínají zažívat i někteří vynikající učitelé gymnázií a výjimečně už i vysokých škol, když jim tam maminky chodí vysvětlovat, jak jejich bobánky výběrová škola přetěžuje. 

V této situaci se množina těch, kteří by chtěli učit

a) kvůli společenské prestiži + i k tomu příslušících financí

b) z intelektuálního zájmu

c) s cílem dětem předat a umožnit živé zkušenosti

protíná čím dál méně s rodičovskou populací (nebo částí z nich) a proto se není možné divit, že zejména do základního školství míří čím dál méně učitelů a zároveň řada učitelů ze základních škol odchází: Unavení, vyhořelí nebo už to prostě nemají zapotřebí. Tyto jevy nejsou sice zatím masivní, ale postupně se zvyšují a neřešitelné rébusy se svým tlakem přitvrzují, takže kromě čím dál větší problematičnosti dětí jako takových je to potom už v poslední době znát. Tvořivější učitelé nebo učitelé s reálným vztahem ke světu jsou v některých školách situací tlačeni k do jisté míry sterilnější, nikým nenapadnutelné výuce (která je jim ale také potom moderními pedagogy vytýkána) - jsou v mlýnském kole, ze kterého řada dříve nebo později vypadne (pokud se nedostane na nějakou vstřícnou školu v nějaké oblasti Čech). Problémy zažívají ale i střední školy: Na gymnáziích začínají zoufale chybět matikáři a fyzikáři a někteří, kteří tam učí, by vedení již propustilo (jeví značné známky vyhoření), kdyby za ně mělo náhradu. Na druhou stranu právě i fyzikáři, matikáři a chemikáři gymnázií trpí na možná vyhoření více, než ostatní kolegové, protože chuť dětí používat hlavu tímto náročnějším způsobem klesá a také klesá úroveň přijatých studentů na gymnázia: pro některé jsou skutečně tyto obory někdy nad míru náročné. Stojí tedy i za úvahu, zda gymnázií není v České republice (zejména v Praze) o něco více, než by jich být mělo. 

Co s tím můžeme dělat? Finance jsou částečně v rukou vlády (záleží i na celkovém rozpočtu), ale řadu věcí mohou ovlivnit rodiče. Některé společenské změny ani oni nemohou ovlivnit, neboť děti nežijí pouze v rodině a společnost a spolužáci už ve školce na ně působí: tam je potom nutná spolupráce rodičů s učiteli. 

Děkuji rodičům, kteří svým dětem věnují svůj čas, konají společné činnosti, učí je důležitým dovednostem a spolupracují s učiteli ve školách. 

Alena Kulhavá