Nejen radikálním muslimům, ale i všem lidem: Lucifer a Satan jako procesy reakce na...

reakce na zásah do řádu krajiny blízkého východu. Není třeba myslet spirituálně (zvláště když povaha Lucifera se v pramenech hodně liší), stačí myslet psychologicky. Co s tím mohou dělat muslimové? Co s tím můžeme dělat my?

Nikdo z nás nemůžeme dokázat, zda andělé, Lucifer a Satan existují jako bytosti nebo zda jsou to entity či naše části psychiky. Pro smysl tohoto článku prosím tuto diskusi neveďme: smysl tohoto článku je cesta, jak žít dobrý život  v situaci rozvrácení části světa. Přechod od Lucifera k Satanovi v nás berte prosím jako metaforu, nejde o teologický text. Přesto jsem schválně použila tyto pojmy, protože minimálně v křesťanské, ale i všeobecně duchovně vzdělané společnosti a u starších ročníků jsou obecně známé (byť právě u toho Lucifera se nejvíce liší). 

Možná vás překvapím, ale rozumím islámským radikálům více, než by mi bylo milo. Dostala jsem se před čtrnácti dny do situace, kdy jsem prožívala sílu narušení Evropy (mamánkové, degenerace kultury konzumem, mobily i absencí vertikálního směru a jakékoliv výzvy), sílu narušení parazitických migrantů i sílu narušení džihádistů. Politici si nevědí rady (byť ti poctiví se snaží dílčí věci dělat nebo prosazovat), muslimové jsou sami v sobě ztracení, Evropa se rozkládá jak slizovitá medůza na břehu. Najednou jsem viděla jen ten zmar a ne to všechno krásné, co zde máme a co zde i přes všechen rozklad žijeme a můžeme žít. Ten stav trval krátce, ale zaznamenala jsem jeho podstatnou část: Pokud člověk ve skepsi z vývoje civilizace dojde do určitého bodu, nežije už to nejkrásnější, co může, nemá dokonce už ani tendenci svět pozitivně zachraňovat, ale má tendenci nevědomě přivolat učební lekce. Naběhla mi samovolná, krátká nepříjemná myšlenka: "Tak ať už tedy se ti uprchlíci dají na pochod, ať se posuneme ve vývoji my i oni, ať dojde ke katarzi a opětovnému duchovnímu-duševnímu růstu nás všech: tyto natahovačky a slizovité řešení a jejich parazitismus je unavující. Udělejte to během týdne, ať pak pokračujeme v tvořivém procesu dál". Zalekla jsem se své myšlenky, neboť to není tvůrčí myšlenka a je to i myšlenka nebezpečná. Opečovala jsem to v sobě okamžitým zastavením těchto myšlenek a opakovanou modlitbou.

 Při následných konzultacích s politiky, kterých si vážím, jsem zjistila, že skutečně procesy nejen v migrační krizi, ale i v mezinárodním obchodě atd. překračují jejich metodické možnosti a zkušenosti, natož moje možnosti v tom jakkoliv zásadněji politicky pomoci. Přesto se naši politici snaží západní Evropu zalarmovat, neorganizovanou migraci u nás pravděpodobně nepřipustí a dodržují standardní přísné bezpečností postupy (jde např.i o infekci HIV, TBC apod.). Došla jsem ve své "politické zkušenosti" na konec a začala jsem se vracet zpět. Kam?

K sobě, ke své lásce k sobě, k lásce k lidem a krajině okolo sebe. K pokoře k vývoji světa, kde mohu pomoci dílčí radou, ale v těchto velkých věcech ani skoro ne. Moje poslední dva články se k tomu hodně vztahují (už jsou psané z nové pozice).

Dneska se mi stala zajímavá věc: Přišla jsem k úžasnému praktikovi schiatsu a ten, když se se mnou loučil, tak řekl: "Můj milý deníčku: Dneska ke mě přišel anděl s takhle obrovskýma křídlama, který to všechno ví a chtěl, abych ho poléčil, protože se trochu rozbil". Byla to humorná nadsázka, ale mě o hodinu později došlo zajímavé spojení: Vzpomněla jsem si na Karla Kryla a jeho píseň a zjistila, že můj proces šel ještě dál: Procházela jsem v posledním měsíci procesem padlého anděla. Snažila jsem se myslí i intuicí nalézt řešení v tak těžkých otázkách, které jednoduché řešení mít nebudou a lekce se před námi budou rozevírat teprve postupně jako se rozvíjí role koberce. Vzhledem k tomu, že nejsem úplně hloupá, mám vztah ke světu a jsem ke svým úkolům maximalistická, jsem si to uložila jako povinnost. Podobné tendence možná (nevím) mohl mít i padlý anděl, který svým pádem spadl do spodních říší, kde funguje jako Lucifer.  Nefunguje jako Satan. Pozor! Lucifer a Satan je něco jiného. Tento anděl svojí pýchou, resp. oddělením od celkového božského běhu událostí skutečně vypadnul z nebeské sféry, neboť už nebyl v tamních zákonech. Některé prameny uvádějí, že to snad i udělal jako oběť (?). Ale svoje andělství si částečně ponechal: Lucifer je v překladu "světlonoš" (lux- světlo, foros- nosit, přinášet). Lucifer nám tedy přináší světlo, světlo poznání, ale skrze bolavé zkušenosti. Někteří říkají, že jde o "vykonavatele karmických dějů". V psychologickém překladu: Když už se nemůžeme z něčeho vymotat, z něčeho poučit, setrváváme v nějakých srágorkách nebo máme něco velmi bolavého odčinit, pozveme v sobě k práci určitou drsnou energii, která nám přitáhne nějakou bolavou situaci (situace) v životě nebo bolesti v nás samých. To je i to mé pomyšlení na drsnější lekce, které nás možná neminou. Jenže od kvality Lucifera v našich duší je jen kousek k Satanovi: Je těžké si udržet andělské (byť padlé) kvality, spravedlivý záměr pro sebe i lidi (s vědomím svého pádu a nutného alespoň nějakého propojení s Bohem) a nesklouznout k Satanovi. Nemohu říci, že bych zcela rozuměla povaze Lucifera (spirituálně i psychologicky), proto s ním ve své psychice nechci příliš operovat. Šlo spíše o dílčí připomínku nějakého všeobecně mytologicky známého pojmu. To, o co jde, je nepodlehnout Satanovi. Co to je Satan? Je to (entita? psychický stav?) odtržení ega od celku osobnosti, od toku Příběhu Stvoření, od zákonů vesmíru a pýcha, že něco mohu. To "něco mohu" může být ziskuchtivé, poživačné, ale může to být i chuť ovlivňovat běh událostí, pomáhat vylepšovat svět do maxima. Samozřejmě tím hůř, pokud to děláme ke špatnému (sobeckému) účelu. Ale každopádně je špatně, pokud člověk dělá cokoliv ve stavu "spasitele". Někdo v této poloze setrvává dlouho, někdo se tam v rámci politické nebo sociální práce prokmitne jen občas, uvědomí si to a zase se stáhne. Všichni lidé, kteří nějakým způsobem pracují s upřímnou touhou, aby se lidé okolo něj měli dobře, si na to musí dávat pozor a na chvíli to přepadne téměř každého takového v životě. Pokud si je člověk skutečně vědom situace a přispívá pokorně jen svým zrníčkem a zároveň stíhá dávat lásku sobě i lidem kolem sebe, tvoří, pak je to v pořádku. Základem je vědomí, že "co se má stát, se stane a tak to bude dobré."

Proč tedy chápu radikální muslimy? Představte si, že k vám někdo přijde do země, kde je nějaký řád a rozvrátí ho ("rozděl a panuj" Evropanů a Američanů na blízkém východě z obchodních i naivních humanistických motivů). Zboří se vám svět a zjišťujete, že vaše země se začíná nějak divně tvarovat. V té chvíli je ke spasitelství jen krůček. To, co se zdálo tak lákavé (západní konzumní sekulární společnost) je najednou nepřítel. Kontrarevoluce k radikálnímu islámu je pochopitelná, zvláště, když se do toho zamotali i lidé s nečistými úmysly. A zvláště, když jsou Arabové dynamičtí a emocionální s větší dávkou testosteronu. Je pochopitelné, že kontrarevoluce vedla k radikálnímu islámu, neboť potřeba "spasit svět" přes vlastní náboženství je to nejbližší, co se nabízí. Kromě stávajících muslimů tehdy je známé, že nejradikálnější jsou vždy konvertiti (a to právě i běloši z Evropských zemí), neboť ti jsou vírou nekriticky osloveni a stávají se fundamentalisty. Nejde o to to omlouvat, jde o to to pochopit. Pochopit snadné překlopení od pomoci světu ke kvalitě Lucifera a následně Satana. 

Samozřejmě existují i radikálové, u kterých nejde o nemocné spasitelství, ale čistě o osobní frustraci a mstu Evropě (tak, jako to je i u jiných radikálů s islámem nemajících nic společného). Ale nelze problém redukovat na toto, neboť to neodpovídá způsobu generace a globálnosti tohoto světového problému. 

Nemá smysl muslimy odsuzovat. Má smysl si držet své hranice, nedovolit ani násilný islám ani fundamentalistický v naší zemi, je bohužel nutné střílet teroristy.  Ale má také smysl podporovat cestu zpět: Zpět ke zdravému islámu a i pomáhat v cestě zpět arabským a perským lidem (ne spasitelsky, ale svým bytím toho) k sobě sama. V lásce a pochopení. A má smysl léčit i naši kulturu. Koloniální státy (USA, Británie atd.) by si také mohly uvědomit, že setrváváním v koloniálních pozicích proces léčení situace oddalují. Je bolavé, že jakékoliv systémové řešení (které by věci narovnalo a nezpůsobilo ještě větší chaos) se teď moc jaksi nenabízí. 

Kdo si sám v sobě tento proces spasitelství - luciferství (popř. i satanství) neodzrcadlil (neboť v malém - třeba i v zájmu pomoci blízkému v rodině ho zažila většina z nás), bude projektovat ve zlobě tento svůj neodzrcadlený proces na muslimy. Ano, radikálové jsou nebezpeční a strach z nich je pochopitelný. Něco jiného je přirozený lidský strach z násilí a něco jiného je odsudek takto postiženého člověka. A pokud se to z naší strany bude dít, ďábelské kolo se roztáčí dál. Je třeba odsoudit, říci jasně "NE NE"  určitému jednání, ale mít v úctě bolavý osud člověka. 

Přeji nám všem láskyplný pohled do našich zrcadel, pochopení druhých a pokoru tvořit a ne bořit v procesu Života na krásné planetě Zemi.  

Alena Kulhavá