Migrační krize: Setkání křesťanství s hinduismem a budhismem

Pokud se na celý problém budeme dívat jenom politicky a to ještě z perspektivy České republiky, nemáme šanci najít řešení. Kudy tedy vidím pro sebe cestu?

Když se člověk začne zamýšlet nad situací, ještě si celkem ví rady s migrantskými parazity: Je to otázka vůle je vylodit zpět u jejich pobřeží a je to jen otázka času, kdy se podaří domluvit i další diplomatické vztahy s dalšími státy (ne všechny evropské státy mají např. dohodu s Marokem). Když vezmeme Syřany napadené válkou, dají se komplikovaně od migrantských parazitů podle pasu rozeznat, ale pokud by prokázali určitý přístup a i zůstávali v prvních zemích, dočasně by tam do zakončení války mohli přečkat (s tím, že by jejich děti neměli automaticky nárok na občanství). Co ale s těmi milióny lidí, kteří živoří na hranici bídy a v rozbořených státních zřízeních? 

V situaci, kdy to vidíme na internetu a kdy za mými přáteli v Itálii (kam pravidelně jezdím) chodí denně takoví lidé (a také migrantští paraziti) a žádají o pomoc, už to není o tom posílat jen příspěvek na charitu (a většina evropanů ani to nedělá). 

Pak se člověk až skoro stydí za své bohatství a přijal by co nejvíce lidí, co to jen jde, kteří umírají hladem. Neboť příští rok se očekává, že bude pršet ještě méně (v Pákistánu zbylo za posledních pět let jen 10% stromů, v Eritrey možná vůbec nenaprší a lidé budou zcela bez vody atd.). 

Do jisté míry by to v rozumné míře řešení bylo, pokud by ti lidé zde mohli najít práci a pokud by se mohli integrovat do naší kultury. Jak vyplývá nejen ze zprávy naší Charity a vojska, ale i ze zkušeností v zahraničí, nedaří se to a pokud, tak výjimečně a v dalších generacích nastávají většinou větší obtíže. Nejde jen o Araby, ale i o černochy. Tyto jižanské národy mají více temperamentu i testosteronu, řeší věci ručně stručně. V určitém věku je to typické i pro naše kluky (máme jako učitelé velmi zažito ve škole a je to přirozené), ale přece jen s určitou evropskou mírou a do dospělosti zvládnou svoji moc (i sexualitu) transformovat ve vyšší formy. Ne tak dobře arabové a černoši, potažmo cikáni. Potvrzuji to nejen z učitelské praxe, ale potvrzují to i samotně arabové (různých národností) schopni sebereflexe. Někdy i přítomnost jednoho takového člověka ve třídě nebo ve škole může způsobit chaos (moje osobní zkušenost - opakovaná), jindy je ke kolabsu školy potřeba větší množství těchto lidí (zkušenosti z německých škol, kde učitelé volají marně o pomoc) . Pokud se někde daří soužít v klidu, děkujme všem zúčastněným i andělům. 

Problém není jen v sociálním soužití, ale i v postavení k práci. V severních zemích jsou nejméně po tisíciletí lidé zvyklí intenzivně pracovat: Musí, aby si vydělali na obydlí a topení. Na jihu, kde je teplo, se lidé živí ovocem (tropy), nebo jinými plodinami v sušších krajinách a obydlí tolik řešit nemusí. Zároveň někdy pracují v takovém horku, že se to stejně moc hodin denně dělat nedá. Několikahodinová polední pauza je normou a kulturně leckde i celodenní pauza pro muže. V Africe zase žije řada kočovných kultur (s malým množstvím jídla na hranici přežití). I ti, kteří se usadili, nemají takový vztah ke krajině a domovu, jako známe my. Jsou to tak obrovsky rozdílné kulturní a i pracovní návyky, že se nelze zlobit na černocha, který psychicky nevydrží osm hodin denně soustavně v Evropě pracovat a snaží se z práce zdrhnout (k sociálním dávkám, kriminalitě nebo do virtuálního světa). 

Člověku se pořád hrne na jazyk "potřeba pomoci", ale lidem z těchto zemí nemůžeme pomoci tak, jak bychom si přáli: Zde je všechny ubytovat nemůžeme, neboť by došlo k destrukci psychické jejich i naší. Charita zmůže někde něco, kde je alespoň trochu vody a chuti se naučit nové věci. V místech, kde je zároveň bezpečno. Pokud lidé drží v ruce samopal, neboť včera i před týdnem přišli jiné kmeny je povraždit (také se samopaly), cokoliv trvalejšího budovat v daných zemích je obtížné. Pokud je někde moc zerodovaná půda a není voda, je také třeba se přemístit. Několik zemí praská ve švech, jelikož přijaly velké množství uprchlíků (Libanon, Jordánsko, Pákistán, Libye, ale i Turecko) a je otázka, jak se podaří domluvit další přesuny lidí do žitelnějších zemí Afriky a Asie.

Problémem je i velké množení těchto národů. Místo toho, aby jich s klesající úrodností půdy ubývalo, naopak jich přibývá. Ani kondomy a osvěta někdy nefungují. Biologická potřeba mít děti (sex s kondomem je příjemnější a děti je - věří- zajistí) je pochopitelná a ne všude se daří dohlédnout lidem důsledky i v situacích, kdy nejsou přímo v péči charity. 

Pokud je člověk sám k sobě a k realitě otevřený, musí nutně dojít do bodu obrovské vnitřní bolesti:       " Chudáci lidé, jsou to naši bližní a my jim nemůžeme pomoci - v rámci desítek let. Jsou to lidé jako my a umírají hlady a žízní v situaci, kdy my řešíme hubnutí a civilizační onemocnění z příliš konzumního života." Pokud člověk zůstane v této rovině trvale, je to na blázinec, neboť taková skutečně realita je. 

Jak z toho ven? 

Toto téma pokládám za docela zásadní setkání východních náboženství s křesťanstvím. Pokud totiž zůstaneme v rovině rozumu a budeme se snažit věc vyřešit rozumově, politicky a metodicky, nemůže se nám to povést. Problém je příliš komplikovaný a nemá jednoduché řešení. 

Je nutné vyjít o rovinu výše a podívat se na celou věc s nadhledem - s nadhledem celého Příběhu. Když se obrátíme na křesťanství, najdeme tam výzvu k charitě a pomoci bližnímu. Výzvu k následování lásky. Bezmezné. Ale najdeme tam také výzvu "být chytrý jako liška" - tj. nebýt naivní, hloupý a bezhraniční. Život před nás klade různé výzvy, ale není si možné myslet, že tím, že jsme se propojili přes internet (jak vědomě, tak s možností cestovat) přejímáme okamžitě povinnost všechny hladovějící přesunout do Evropy. Východní náboženství (hinduismus, budhismus atd.) také hovoří o charitě a pomoci bližnímu, ale zároveň akcentují pomoc bližnímu na duchovní úrovni: Pomoci mu, aby vystoupil z kola samsáry a mohl se osvobodit od martyrií světa, čímž je také hlad a žízeň, ale i boje. Tato martyria ale nejsou zbytečná: Jsou učebními lekcemi (někdy velmi drsnými, jako třeba i druhá světová válka). Pouze skrze situaci na hraně, leckdy i trauma (někdy i končící smrtí) se člověk kvalitativně posouvá dál. Posouvá dál od lenosti, pýchy, agresivity, závisti, žádostivosti apod,, které jsou hlubšími kořeny lidského utrpení. Posun nastává již nějakým omezením, nárokem a obětí a určitý skok nastává právě nejzávažnějšími událostmi. Mám s tím osobní zkušenost a podobně by vyprávěli ti, co druhou světovou válku přežili: Obdivujeme je dodnes jako úžasné osobnosti. Podobně je tomu ale možná i pro ty, co nezažili válku v Evropě, ale mají hlad a žízeň v Africe. Pokud by nepřežili (stejně jako některé válečné oběti v Evropě), může se nám smysl utrpení zdát nesmyslným. Může se nám ale zdát smysluplným, pokud....

pokud bychom uvažovali možnost katarze na konci života (pokud je jeden život) nebo pokud uvažujeme více životů. Dokázat více životů (ať už životů na zemi nebo ve vrstvách mimo Zemi) nemůžeme nikdo a proto s tím nechci více operovat. Ale dá se alespoň připustit, že to není vyloučené - už i proto, že řada lidí má vzpomínky, které lze historicky dohledat. A nevíme, co nastává ve smrti, takže pokud by byl i jen jeden život, nemůžeme vědět, jak určitá hranová situace pomáhá či nepomáhá k hlubšímu vědomí. Musíme to nechat Tajemství a žít jen to, s čím máme zkušenosti (a nehádat se, zda je jeden či více životů). 

Znamená to tedy, že nemáme nikomu pomáhat a žít jen svůj život? Uzavřít hranice a nechat uprchlíky, ať se utopí v moři? 

Ano i ne. 

Ano v tom, že si jako západní civilizace musíme uvědomit, že nemáme šanci být spasitelé světa. Rozumím pocitům viny Německa, ale to je velmi oslabuje a ničící pohled na realitu. Ano v tom, že kdyby hranice Čech byly výrazně ohroženy a Evropa dál odmítala spolupracovat, pravděpodobně by nám nic jiného nezbývalo, než se hraničně uzavřít. Ne v tom, že bychom se měli izolovat v srdci a aktivitě:

Nejde o to, že nepomůžeme větší části Afriky. Můžeme pomoci někomu: Tomu, komu pomoženo má být. Vesmírný Řád není spravedlivý v našem smyslu, ale je dost možné, že plní naše přání po učebních lekcích. Můžeme pomoci těm lidem, kteří se i přes hranice dostanou a konkrétně nás na ulici osloví: Nejen skývou chleba, ale i třeba dobrým slovem a určitou situací, která ho může posunout dál. Můžeme pomoci výukou, která se třeba hned nemusí potkat s výsledkem, ale přece má smysl něco dělat. Je dost možné, že tito lidé nebudou mít zaměstnání a budou na hranici přežití i v Evropě. Měli bychom oddělovat desetinu svého platu na charitu, to se v rámci kulturního světa východu (a dříve i západu) považuje za normu, kterou by člověk neměl podkročit: Část peněz věnovat na problémy v zemi a část na celé planetě (neboť nejen propojením přes internet, ale i přes vědomí dnes tvoříme jeden celek). Můžeme zajet pomoci do postižených oblastí (menší část lidí). Osobně přispívám na pět organizací (některé pomáhají u nás, jiné ve světě) a jsem v registru dobrovolníků k výuce čj zdarma a výuce naší kultury. Komunikuji s politiky - facilituji je k hledání částečných dobrých řešení. Jinak občas přispěji žebrákovi jídlem, penězi prodejcům Nového Prostoru a příležitostně  konkrétním dětem u nás v Čechách. Až na tom budu finančně lépe, ráda bych svoji pomoc rozšířila. (to nemá být chlubení se, ale inspirace). 

Zajímavé téma je také jednání s žebrákem: Pokud přispějeme žebrákovi s láskou a požehnáním, získáváme tím oba dva. Lásku a požehnání (a on i trochu jídla) a pocit vlastní hodnoty a mohoucnosti (opak parazitismu). Pokud mu přispějeme s pocitem lítosti nebo s pocitem viny (že bychom teda měli), předáváme lítost nebo vinu jak žebrákovi, tak tyto pocity posilujeme v sobě. Oslabujeme sebe i obdarovaného. Podporujeme žebráctví v tom, kdo sedí na ulici i žebráctví i v sobě. 

Úloha politiků je specifická: Nemají odpovědnost za svět, přesto na sebe berou větší díl karmy, než běžní smrtelníci. Někteří z pýchy, někteří z touhy pomoci společenství, někteří jako lekci velikosti i omezenosti moci, jiní zase jako jiné lekce (způsoby jednání, toky peněz apod.), jiní jako očištění od nějakých fatálních chyb v minulosti. Většinou je to kombinace více důvodů a zkušenosti z toho mají tito lidé veliké. Prostředí to ale není jednoduché a čisté, proto zde řada lidí nevydrží dlouho. Má smysl facilitovat dobré politiky a odborníky, protože během svého času mohou dojít spíše k lepším, než horším řešením. Má smysl ale také vidět omezenost politiků. Kromě složitosti celého problému je zde problém zamotaných osudů a procesů v rámci zemí Evropy, Ameriky, Asie a Afriky: Kromě řešení klimatických obtíží a politických-metodických  možností řešit migraci je ve hře obchod se zbraněmi, obchod s chudobou (převaděči) a řada politických her. Politici, kteří chtějí skutečně metodicky řešit situaci, mají svázané ruce. Z jedné strany platíme charitu a z druhé strany lidé ze zemí Evropy platí zbraně lidem, kteří postavené školy a studny si navzájem rozstřílí. Má to smysl? Má. Proč?

Protože každý jsme v tom kole života jen malým dílečkem a každý se máme rozhodovat, co máme udělat: I rozstřílená studna plnila čas svoji důležitou funkci, při které lidé obdělávali pole a chodili do školy. Byl to užitečný čas. Umožnil se lidem ve svém vývoji posunout dál. 

Nejsme Vesmírná inteligence a nemáme šanci porozumět všem koloběhům v našich životech a na planetě zemi (včetně špinavého obchodu). Čekají nás pravděpodobně náročnější procesy (každou zemi jinak). Má smysl si být neustále vědom toho, že nás tyto děje přesahují, představují nutné zkušenosti pro nás pro všechny a každý máme jednat nejlépe, jak v danou situaci cítíme. 

Co to znamená nejlépe?

Nejde jednat lépe, než tak, jakou nám to má přinést zkušenost, přesto:

1) Jedna primárně čistě: Napřed myslet na Řád a až na druhém místě případně na profit (případně vůbec).

2) Jednat z nejvyššího místa svého vědomí: Tj. ani ne z pýchy a lhostejnosti, ale ani ne z místa viny, bezraničnosti či naivity. 

3) Jednat v lásce a respektovat, že ostatní lidé v okolí jednají jinak. 

Právě v tom třetím bodu se v Čechách dostáváme do nerovnováhy: Češi nejsou zatíženi toliko prodejem zbraní (i když pohlídat si to, aby se ani na našem území nedomlouvali obchody se zbraněmi ,bude náš úkol). Češi mají problém v polarizaci společnosti: Buď jsou zde xenofobové, kteří nechtějí vidět to, že islám má hluboký krásný základ a dá se nádherně žít, čehož jsou kromě starých časů dokladem léta dvacátého století, kdy blízký východ kvetl, holky nosily sukně..a přesto se žil islám: Imámové podléhali ministerstvu náboženství, téměř neexistovaly strašidelné výklady Koránu jako bohužel existují dnes. Vládl vládce a jeho struktury. Ne samozvaní bojovníci. Pokud xenofobové popírají možnost žít krásný islám, ničí civilizaci v samotném nejlepším základu, na kterém stojí. Něco jiného je vymezovat se vůči islamismu. Ten není s islámem nutně spojen (ale spojen je), tak jako křižácké války, upalování čarodejnic ani přísné žití katechismu není nutně spojené s křesťanstvím -tj. posláním Ježíše Nazaretského, byť by se pro to v nějakém nemocném výkladu v Písmu důvod dá také nelézt. 

Druhou skupinou jsou sluníčkáři, kteří se bohužel už také radikalizovali. Pokud na nějaké diskusní fórum napíšu zkušenosti mých nejbližších přátel z Itálie, kamaráda z armády a lidí z charity, tito sluníčkoví radikálové nejen, že mě napadnou z toho, že jsem si to vymyslela, ale po veškerých důkazech řeknou "to je tvrzení proti tvrzení". Nebude mít vůbec smysl, když v březnu do Itálie pojedu, abych těmto lidem vyprávěla osobní zkušenosti, neboť opět zde bude k dispozici věta "je to tvrzení proti tvrzení." Pokud by to byla jen mentální zaslepenost ze strachu před realitu, ta se časem odstraní kontaktem s realitou samotnou (byť bolavě). Ve chvíli, kdy ale dochází k napadání (slovně) druhých lidí, kteří mají nějakou zkušenost (nebo jeho blízcí), je to už známka nenávisti a pokažené (věřím, že jen na krátkou dobu dočasně ze strachu či spasitelství) duše toho dotyčného. 

Přeji vám tedy duchovní nadhled nad celou situací, vnitřní klid a schopnost dělat to, co je v daný okamžik nejlepší pro vás i pro vaše okolí. 

Srdečně Alena Kulhavá